Milovat znamená promíjet (Dramione FF, AK 2020)

24 ½

To, jaké má kdo zkušenosti s vařením, se projeví. Dříve nebo později určitě. Když si chcete udělat vajíčka a nejsem úplně jeví, tak to asi nebude úplně ten případ, ale nějaké smažení ryby, to už je mnohem náročnější úkon, na kterém se lidi dělí povětšinu jen na tři typy – ty, který to jde díky tréningu, ty, kterým to nejde vůbec a Pansy.

Protože v tomto ohledu byla Pansy, podobně jako ve spoustě dalších, i když tam často spíše kladně, vyjímečná. Výjimečně jí to totiž nešlo a kazila to ve výjimečné míře. No a taky podle toho vypadala její reakce.

„To prostě není možný!" naštvaně vyskočila na nohy, rozhodila rukama do stran, až málem sejmula hlavy Blaise a Draca a jedním rychlým kopnutím celý kotlík s jejím pokusem o poživatelné jídlo, odkopla. Několik metrů letěl vzduchem, a to dokonce i přes svoji poměrně vysokou váhu v porovnání s kopacími míčky, které jsou běžně na kopání určeny, a poté se jenom koulel, až zapadl za jednu z těch malých písčitých duna zůstal tam už na místě ležet, se stále vytékajícím obsahem.

„Sakra!" naštvaně kopla i do okolního sněhu Pansy, protože jako nevyléčitelný cholerik a člověk zvyklý na to, že se mu věci daří a když nedaří, tak to bohatí rodiče zařídí tak, aby dařily.

„Notak, Pansy, klid." chytil ji za ruku čaroděj s čokoládovou pletí a ona už místo kopání jen šeptala jedno neslušné slovo za druhým. A pomalu to celé vydýchávala, pokud se to tak u ní dalo nazvat – jako každá jiná věc, která se jí kdy nepodařila (moc jich sice nebylo, ale přece se nějaké našly), ji to rozhodila a dlouho na to nezapomene. A možná si dokonce koupí i nějakou kuchařku, nebo bude vařit podle kouzelnických receptů v Týdeníku čarodějky... no, kdo ví, pro, vymyslí tato umanutá černovláska tentokrát.

Draco se usmíval podobně jako ve stejnou dobu Hermiona – i když ani jeden o tom druhém nevěděl, protože právě to by možná jejich úsměvům zabránilo. Protože takovéto přátelské dohadování se a vztekání k nim prostě patřilo. Ke každému z nich. Všichni nadávali a Pansy se ještě k tomu vztekala jako malé rozmazlené dítě.

„Hele, a nechceme jít prostě někam jinam, jenom se projít tady v lese, než se vrátíme na Malfoy Manor? Hned se mi tam tak úplně nechce..." navrhl po chvíli blonďák a když se setkal se třemi přikývnutím, každým od jedné osoby a některými nadšenými a jinými zase trochu pochybovačným, úsměv na tváři se mu změnil spíše ve vítězoslavný úšklebek.

No a tak šli – oheň v ohništi samozřejmě zhasli, protože takoví neřádi, aby ho tady nechali hořet i po jejich odchodu, nebyli a navíc by to asi strategicky nebyl dobrý nápad. A šli – vydali se vyšlapanou lesní cestičkou mezi stromy, pokrytou ještě listím z podzimu a po stranách ozdobenou malými rostlinkami s námrazou, která na nich tvořila téměř kouzelné obrazce. Minimálně na pohled totiž kouzelně působily.

A při jejich cestě lesem mlčeli – několik desítek minut ani jeden z nich nevydal jedinou hlásku, možná, jak si myslel Draco, přemýšleli nad tím stejným, jako od sám – nad tím, co tento rok zažil, ztratil, získal a kam se vlastně dostal. Těch několik desítek mu na takové základní zamyšlení stačilo. Navíc, Vánoce jsou přeci i od toho, aby se člověk za uplynulým rokem ohlédl.