Shinju

10. kapitola

Po večeři jsem šla ještě do pokoje. Upravit se a podívat se do zrcadla jestli nejde vidět ten cucflek. Je to v suchu, nevykukuje. Podívám se na mobil. Už je po šesté a Tobio tady ještě není. Přesunula jsem se spokojeně do obýváku.

Na gauči seděl Suga, Daichi a Tobio. Všimla jsem si jak se Tobio trochu červená a sklopil tvář.
"Sugawaro, to už přeháníš." Rozlobila jsem se. "A ty ho v tom ještě podporuj." Otočila se na Daichiho. "Tobi, jdeme." Řekla rázně a natáhla ruku jeho směrem. On se postavil a šel, přijal mou ruku. Stále se mi nechtěl podívat do očí a ani se neusmíval.
Vyšli jsme ven a pomalým krokem si to zamířili k němu.

Dům nám zmizel z dohledu. "Tobio, strašně se za ty dva omlouvám. Já nevím co je to popadlo." Omluvně se na něho podívala. "Pravdou je, že jsem si uvědomil jednu věc." Začal mluvit a zastavil na místě. Otočila jsem se na něho a v jeho očích jsem nemohla nic přečíst. "Jakou věc?" Zeptala jsem  se s roztřeseným hlasem. "Suga, mi nevěří." Odpověděl a smutně se na mě podíval. Přistoupila jsem k němu a vzala jeho tvář do své dlaně. "Tobi, brácha potřebuje trochu víc času. Důležité je, že já ti věřím. A je mi jedno co řeknou ostatní nebo co si myslí. Věřím ti." Řekla jsem a stoupla si na špičky abych ho mohla políbit. Objal mě a přitiskl si mě víc k sobě. Když jsme oddělily naše rty od sebe, tak jsem hlavu opřela o jeho hruď. Cítila jsem jeho vůni a tlukot srdce. "Miluju tě, růžičko." Pošeptal mi do ucha. "Taky tě miluju." Přitiskla se víc na jeho hruď. Rukou mi zvedl bradu. "A nikdy bych neudělal nic co bys nechtěla." Poznamenal vážným tónem a spojil naše rty. Zvedla jsem ruce a omotala jeho krk. Jednou rukou zajela do vlasů a druhou hladila jeho zátylek.
Když se naše rty odloučili, tak jsme zrychleně dýchali. Polštářkem ukazováčku mi přejel po bradě. "Měli bychom jít. Ségra je nedočkavá." Podotkl a usmál se. Za dnešní večer to bylo poprvé. "Dobře." Souhlasila jsem a usmála se také. Už to byl zase ten Tobio, kterého jsem poznala.

Drželi jsme se kolem pasu. "Co když se sestře nebudu líbit?" Zeptala jsem se náhle. Teď mě to došlo. A zastavila jsem se na místě. Tobio se na mě usmál. "Neboj, budeš. A i kdyby ses ji nelíbila tak to bude mít Miwa smůlu a ne ty." Řekl a letmo mě políbil. Tím mě trochu uklidnil.

Došli jsme k panelovému domu. "Jsme tady." Podotkl a já cítila jak se mi stáhl žaludek. Nervózně jsem se na něho podívala. Díval se na mě. Naše pohledy se střetli. Stáhl si mě do náruče a hladil po zádech. "Neboj, moje ségra je v pohodě. Jsem s tebou." Zašeptal mi do ucha a políbil mě na tvář. Nasměroval mě k hlavnímu v vchodu.

Vešli jsme do bytu. Byl útulný a krásně provoněný. "Miwo, jsme tady." Zavolal z chodby.
Za chvíli přiběhla vysoká, štíhlá, černovláska se stejně modrými oči. "No, kde jste tak dlouho?  Ahoj, já jsem Miwa." Řekla a usmála se. Natáhla ke mě ruku na potřes. "Ahoj, Shinju Sugawara." Představila jsem se a s úsměvem přijala její ruku. Miwa mě hned zatáhla do pokoje. Pravděpodobně do obýváku, protože u zdi byla rohová pohovka. U ní stál konferenční stolek plný jídla. "Posaď se. Dáš si čaj nebo kávu?" Nabízela mi Miwa. "Mátový čaj, prosím. Jestli máš," objednala jsem si a sedla si na pohovku. "A ty?" Otočila se na Tobia, který se za jejími zády opíral o futra obývacího pokoje a ruce měl založené za zády. Na tváři mu pohrával úsměv.
"Dám si taky mátový čaj, " řekl. "Hned to bude." Podotkla Miwa a odešla připravovat čaj.

Tobio přišel k pohovce a sedl si vedle mě. "Tak co? Je už nervozita pryč?" Zeptal se pobaveně. "Jo je. Ale na tohle chování si mě mohl upozornit." Poznamenala jsem a šťouchla ho jemně do břicha. "To jsem mohl. Promiň mi to, růžičko." Omluvil se a políbil mě. Schoulila jsem se mu do náruče. "Ale jste si hodně podobní." Poznamenala jsem. "Hm to jo." Dodal a hladil mě po vlasech.