Cejch na celý život

Záchrana

Reinhard
Když se Margarette vrátila nahoru,mlčky jsem se na ni podíval. Přemýšlel jsem nad Charlotte. Byl jsem si vědom toho,že jsem jí ublížil,ale bylo mi to jedno.
,,Necháme jejímu otci malý dáreček" ušklíbla se a sedla si ke stolu naproti mě.
,,Jakej?" zamumlal jsem nechápavě. Šibalsky se usmála. ,,No,třeba vnouče" uchechtla se. Vyvalil jsem na ni oči. ,,To myslíš vážně?" nadzvedl jsem obočí,uvědomoval jsem si,že bych nebyl proti. Alepsoň bych dostal,co jsem celou dobu chtěl,ale Charlotte to stále odmítala...
,,Musím si jít nevo zařídit.." zamumlala Margarette a zvedla se a následně opustila dům. Chvíli jsem jen neurčitě čučel před sebe a přemýšlel jsem,pak jsem se zvedl a došel jsem dolů za Charlotte. Vešel jsem za ní do malé cely a zamkl jsem. Začal jsem ji svlékat,snažila se mi bránit,ale byla slabá. Křičela prosila mě,ale já na to nehleděl a prostě jsem si vzal,co jsem chtěl.
Když jsem po nějaké době skončil,se spokojeným výrazem jsem ji tam jen tak nechal a odešel jsem.

Charlotte
Trhaně jsem dýchala a nahlas vzlykala. Nemohla jsem uvěřit tomu,že mě prostě znásilnil... Teď jsem se zhroutila ještě víc. Obtížně jsem se oblékla a přikryla jsem se tou slabou dekou,co tu byla. Celou dobu jsem ho prosila,křičela o pomoc,ale nebyl tu nikdo,kdo by mě zachránil. Měla jsem problém normálně a pravidelně dýchat,vypadala jsem jako bych zapomněla,jak se vůbec dýchá.

Mezitím v Německu

Eva
Měla jsem o Charlotte děsný strach. S Adolfem jsme dělali,co jsme mohli. Pátralo se po ní po celém Německu i v ostatních okolních zemích,ale teď už jsme naštěstí věděli,kde je. Byli jsme z toho dost na prášky. Teď jsem byla v jejím pokojíku a ležela jsem na její posteli a tiskla jsem si k sobě jejího velkého plyšového medvěda. Tiše jsem vzlykala a nechala jsem si téct slzy po tvářích. Sice nebyla moje,ale já ji tak brala a milovala jsem ji nade vše. Po nocích jsem nemohla ani pořádně spát, protože jsem přemýšlela a doufala,že je moje malá milovaná holčička v pořádku.

Hitler
Strach. Tak bych popsal situaci, která se děje nejenom u nás doma. My víme kde je... Dokonce jsem poslal komanda SS, ale cesta do Ruska přece jen nějakou dobu trvá. Jak si to Stalin mohl dovolit?! Rusové nejsou nic víc než jen dobytek a dřív nebo později musí být podmaneni a poněmčeni.
„Mein führer, máte tu telefon" řekl mladý voják a já šel k telefonu jenž mě vyrušil z přemýšlení.
„Mein führer, máme vaši dceru. Momentálně je na cestě do nemocnice. A našli jsme taky Reinharda. Měl na sobě uniformu Rudé armády. Co s ním ?" oznamoval a ptal se muž do telefonu.
Přemýšlel jsem, který trest by mohl být dostačující, ale žádný mi nepřišel dost velký. Mám to. Trest nejvyšších možností
„Pošleme ho do Polska, v táboře dostane zvláštní péči" zamumlal jsem teď už s klidem na duši, že je moje dcera živá. Hned jsem došel za Evou a nasedli jsme do auta a vyjeli za ní.

Charlotte
Probrala jsem se až po hodně dlouhé době. Rozkoukala jsem a zjistila jsem,že jsem v nemocnici. ,,Charlotte...?" uslyšela jsem otcův hlas plný úlevy a strachu. Pomalu jsem na něj otočila hlavu a nic jsem neřekla. Eva se štěstím rozbrečela. ,,Jsme tak rádi,že jsi se probrala,zlatíčko" zašeptala Eva a pohladila mě po tváři. Já byla mimo asi týden,takže jsem si neuvědomovala,co se vlastně stalo. Dívala jsem se na otce a na Evu a byla jsem tiše. Snažila jsem si to srovnat v hlavě. Po krátké chvíli mi došlo,co se stalo,začaly mi po tvářích téct slzy. ,,Neplakej holčičko moje... Už se tě nikdy nedotkne..." zamumlal otce a vzal mě něžně za ruku. Já zavřela oči a tiše jsem vzlykala.