Kamarád z blázince

Kapitola 13

"Toby, potřebuju se tě na něco zeptat." Seděli jsme vedle sebe na lavičce v parku, drželi se za ruce a povídali si. Vlahý letní vítr si pohrával s našimi vlasy a slunce se nám opíralo do zad. "No jasně, povídej." Upřel na mě ty svoje krásný oči, odvrátila jsem pohled. "To napadení nebylo jediný, že ne?" Trošku sebou trhnul ale stále se snažil vypadat klidně. Chvíli mlčel, zřejmě promýšlel odpověď. Nakonec se opřel a řekl:"Ne, máš pravdu, nebylo." Chytil mě za ruku, rychle se ke mně naklonil a dodal:" Doufám, že víš, že za to v podstatě nemůžu. Neudělal jsem to naschvál." Zdrceně na mě zíral. Usmála jsem se. "Jo, vím. Naprosto to chápu, jen...jen bych byla ráda abys mi o tom něco pověděl. V rámci našeho poznávání. Zastávám názor, že bych tohle měla vědět." Chvíli mě pozoroval, tak jsem ho nechala. "Oukej, ale...víš, špatně se mi o tom mluví. Stydím se za to víc, než si myslíš. Ty to nemůžeš pochopit, nikdy si nic nikomu neudělala...Dobře, už je to vpohodě. Rád vyprávím, tak to zas tak nějak ucelím.

'Jak víš, tak od svých čtrnácti let bydlím jenom po léčebnách. Můj první útok jsem ti už popisoval a máš pravdu, nebyl jediný. Ten další už byl ale jinde. Totiž brzy po tomhle incidentu mě samozřejmě přemístili do ústavu pro blázny. Tenhle byl na venkově. Bylo tam krásně, ale nevím název města u kterého se nacházel. Byla to taková farma, všude se pásly krávy, ovce a koně. Ráno jsme je všechny krmili. Cítil jsem se tam skoro jako doma. Až na pár vyjímek tam byli i fajn lidé. Ale právě ty výjimky mi dělaly problémy. Byla to jedna holka, už ani nevím co jí bylo, možná schizofrenička. Každopádně mě nesnášela, pořád mi dělala naschvály. Časem už mi to všechno začalo lézt na mozek a nesnášel jsem ji taky. Měl jsem pocit, že mě pronásleduje úplně všude a že mi dělá víc naschválů než byla pravda.
Skoro každý večer jsem chodil za zvířaty, uklidňovala mě. No a jednou, když jsem tam šel jsem zakopl o nastražený drát a spadl jsem hlavou přímo do...prostě do kravskýho lejna. A pak jsem zezadu uslyšel smích. Dívčí smích. Byla to ta schizofrenička. Nehorázně jsem se naštval ani jsem se neobtěžoval utírat si obličej a rozběhl jsem se za ní. Chvíli tam ještě stála, ale když viděla, jak se na ni řítím, smích ji přešel a radši začala zdrhat. Jenže já jsem byl kluk a nashromážděná zloba mi dodávala sílu. Byl jsem úplně opojen, netušil jsem co dělám. Srazil jsem ji k zemi a začal ji mlátit. Naštěstí pro ni a v určitém smyslu i pro mě se kolem zrovna ochomejtali dva kluci co ji obdivovali. Odtrhli mě od ní a nakonec začali mlátit oni do mě, když viděli co jsem jí provedl. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem si to celkem zasloužil, jenže ona si o to koledovala, nemohl jsem jinak. Život mi pořád do cesty kladl překážky aby se mi žilo co nejhůř. Když se mnou skončili odnesli ji na ošetřovnu. Já tam zůstal ležet. Zlomený, v těle ale hlavně v duši. Připomnělo mi to mou minulost. Rozbrečel jsem se. Nemohl jsem jinak.
Na jednu stranu jsem litoval toho co jsem udělal, ale na druhou jsem později zjistil, že to pomohlo. Nikdo už mě neurážel. A ti které ta holka obtěžovala byli šťastní, protože už s tím přestala. Já jsem ale nevěděl, kdo jsem. Jedna moje část řvala: "Je to holka! Jsi zvíře! Jak jsi to mohl udělat? " druhá ji ale oponovala: " Neměla tě ponižovat. Zasloužila si to" Nejhorší bylo ale to ji potkávat. Vždycky se na mě hrozně vystrašeně podívala a sklonila hlavu. Byl to hrozný pocit. Ale my jsme si vlastně vyměnili role. Dřív jsem ten ponížený byl já. Stejně jsem to ale špatně snášel. Tak jsem požádal o přeložení, stejně jsem tu neměl pořádné přátele.