Dračí příběh

Část 1 - Minulost

        Byl nádherný a slunný den. Procházel jsem se s rodiči v jednom lese. Byl tu nádherný klid; žádné lidské vynálezy, jejich spěch a ani oni samotní, jen příroda a její řeč. Byl jsem šťastný, že jsme po dlouhé době mohli vylézt z úkrytu. Lovecká sezóna, během které je lidem vyjímečně dovoleno do lesa vstoupit, skončila. Lidé totiž tento les chrání, především díky vzácné dřevině. Nevěděl jsem, jak lidé tento les chrání, ale dařilo se jim to.

         Abyste rozuměli, my draci se lidem neukazujeme, protože víme, jací lidé jsou; krutí a expanzivní; jistě by si nás chtěli podmanit a využít jako bychom snad byli nějaká neinteligentní zvířata. 

Mě, Athanaskhayovi byly v té době tři roky. Nicméně draci stárnou jinak než lidé, takže jsem už uměl létat, chrlit oheň, mluvit a dokonce jsem už uměl i pár kouzel. Byl jsem přibližně stejně velký, jako dospělý člověk, takže si asi dokážete představit, jak velcí byli moji rodiče, když byli o několik desítek let starší než já. 

        Ticho náhle přerušil výstřel z pušky. Já i moji rodiče jsme zůstali stát na místě jako přikovaní. Pomalu se k nám blížily zvuky pod nohama šustícího listí. Najednou z houští vyběhlo asi 10 lidí. Když nás spatřili, zařvali úlekem a začali po nás bezhlavě střílet.

 Můj otec se z nás vzpamatoval jako první a postavil se přede mě a mou matku a zaujal obranný postoj. Slyšel jsem, jak se některé střely od jeho pancíře odrazily, zatímco některé se zaryly pod něj. Obvykle lidem neubližujeme, ale mí rodiče mě začali bránit. Otec máchl rukou a drápem doslova rozpůlil dva lovce najednou a dříve krásně zelenou trávu tak zbarvil do ruda od jejich krve a vnitřností. Matka vzala jednoho lovce do tlamy a mrštila s ním o strom takovou rychlostí, že ho doslova napíchla na větev, která se okamžitě zbarvila od krve.

         Ve vzduchu byla cítit krev lidská i dračí. Čím více se mí rodiče k lidem přibližovali, tím hlouběji se jim střely zarývaly pod pancíř. Matka na mě zařvala: „Utíkej, zachraň se !“ Otec na mě kývl a nadechl se. Lovci, co stáli mezi námi se otočili na útěk, ale téměř okamžitě byli obklopeni plameny. Ty zasáhly také mě, ale jako by se po mém pancíři jen sklouzly a nic jsem ani necítil. Když k zemi padnul poslední lovec, rodiče se na mě krátce podívali a se smrtelnou bolestí padli také. V tu chvíli se mi vše zamlžilo mým usilovným pláčem. Nevím, jak dlouho jsem plakal, ale zdálo se mi to jako věčnost. Každému přihlížejícímu by to trhalo uši. Když na zem dopadla poslední slza, už byla hluboká noc. Hvězdy na nebinádherně zářily, ale jedno souhvězdí zářilo více než obvykle a sice souhvězdí Draka. Nicméně jsem si v tu chvíli hvězd nevšímal. Všímal jsem si mých mrtvých rodičů. Náhle se z oblohy začaly spouštět zlaté pruhy, které doslova rozzářily okolní krajinu. Tiše proklouzly kolem mě a zajely pod pancíř mých rodičů. Jejich těla se náhle rozzářila a pomalu zprůsvitněla. Poté obě dračí siluety vstaly a obrátily se na mě. Usmály se a objaly mě. Náhle na mě promluvil otcův hlas: „Budeme stále s tebou a nikdy tě neopustíme. Naslouchej svému srdci, to ti ukáže pravdu.“ S těmito slovy mi ukázal na hruď. Matčina silueta jen tiše s úsměvem přikyvovala. Najednou se obě siluety vznesly do vzduchu směrem k souhvězdí Draka. Poté se na obloze zlatě zablesklo a siluety mých rodičů zmizely, spolu s jejich mrtvými těly.

         Dalších asi pět minut jsem nespouštěl oči z oblohy, jako bych snad doufal, že se vrátí. Potom jsem se zahleděl do lesa a chtěl jsem odejít, ale domů jsem jít nechtěl, protože by mi to příliš připomínalo rodiče. Odešel jsem tedy na opačnou stranu lesa začít žít mezi lidmi. K tomu jsem ale musel najít lidskou schránku, protože procházet se mezi lidmi jako drak by nebylo to nejlepší. Doufal jsem, abych spíš než na město narazil na nějaký opuštěný dům, nebo alespoň silnici.