Padlý anděl

Kapitola dvacátá pátá: Zbavit se jednou ranou nepřátel svých i cizích

Bylo to zvláštní. Celé to trvalo sotva pár vteřin, ale i tak mohla s přesností popsat, co cítila každou jednu milisekundu. Měla pocit, jako by skutečně vybuchla. Cítila, jak se uvnitř ní hromadí obrovské množství energie a tepla. A hromadilo se to tak dlouho, dokud už nebyla schopná něco tak velkého udržet v sobě. Cítila, jak se každá molekula jejího těla rozpadá. A pak, jako by se to všechno vrátilo zpátky dovnitř ní, jen místo toho, aby to rostlo, začalo to poměrně velkou rychlostí klesat, až se to vytratilo úplně.

Vega nyní seděla uprostřed obřího kráteru, Aiden stále nehybně ležel vedle ní a tam, kde ještě před pár minutami stál Central Park, tam už teď byla jen pustina. A Cygnus? Ten nebyl nikde k vidění.

„Vego! Díky otci, že jsi v pořádku!" prakticky vykřikl úlevně Lucifer, když se spolu s Gabrielem objevili zpátky u ní. Mladší z bratrů věnoval tomu staršímu naštvaný pohled, než se vrhl k bělovlasé dívce a sevřel ji v pevném objetí.

„Můžeme mu pomoc?" vzlykla Vega slabě.

Lucifer se nadechoval, že jí poskytne odpověď, kterou už moc dobře znala, jenže než tak vůbec stihl učinit, okolí kolem nich zalila příliš jasná záře, která značila jen jednu jedinou věc.

„Inu, nadělala jste tu vskutku pohromu, slečno Carterová," promluvil svým hlubokým hlasem muž postaršího věku. A ačkoliv byl otcem dalších dvou mužů, kteří zde byli přítomni, podobu byste u nich našli jen těžko.

Vega k cizinci zvedla uplakaný pohled. „Hádám, že to můžete napravit," zamumlala. Nejspíše by měla projevit více úcty, pokud se jednalo o Boha, jak tušila, ale na to jaksi neměla sílu, či snad potřebný respekt. Nesnášela ho za to, co udělal Luciferovi. A zejména jej nesánšela za to, že z ní udělal svou loutku.

„Ovšem, že mohu," souhlasil a s jedním lusknutím prstu byl všemi Američany milovaný Central Park zpátky.

„Je opravdu konec?" zeptala se s pohledem upřeným na Lucifera. S jeho otcem se jí opravdu mluvit nechtělo.

„Vypadá to tak," odpověděl padlý anděl s menší nejistotou. Ten byl rád, že to dobře dopadlo, ale také mu to přišlo až podezřele lehké.

„Vzpomeň si, bratře, na Cygnusovu vzpouru. Ta ani nestihla pořádně začít a bylo po všem. Nejspíše jste čekali epickou bitvu, ale to nikde přeci napsáno nebylo. Vega a Cygnus se měli střetnout, tak jim bylo určeno. A tak se stalo. Vyhráli jsme. Skvělá práce, Vego," vložil se do rozhovoru Gabriel. Pravda byla taková, že mohlo dojít i na delší bitvu, ale ta by zasáhla běžný chod života lidí, až by nakonec zapřičinila Cygnusovo vítězství. Přesně tak mu to řekl jeho starší bratr Oriel. A přesně proto musel Gabriel zajistit, aby se jednalo o pouhých pár minut. Musel zajistit, aby se z Vegy stala opravdová hvězda.

„A vy jste?"

„Jsem to ale nezdvořilý anděl. Gabriel, jméno mé," představil se a mírně pokývl hlavou.

Vega si jej důkladně přeměřila pohledem, než se opět obrátila na Lucifera. „Jaké ohledně něj máme pocity?" zašeptala. Nechtěla se paktovat s anděli, neboť věděla, že je Luci nenávidí, ale tento vypadal poměrně sympaticky. A jí by se hodilo více nesmrtelných přátel.

Vládce Pekla se na svého bratra podíval s menším úsměvem na tváři a zahleděl se mu do očí, než pravil: „Máme ohledně něj dobré pocity."

„Tak v tom případě – Vega Carterová, spoluředitelka Pekla. To už jste ale pravděpodobně věděl, nemám pravdu?" položila spíše řečnickou otázku a setřela si slzy z tváří. Pro dnešek už ukázala dost slabosti. Aidena oplaká až bude doma sama.

„Věřím, že se ještě uvidíme, slečno Carterová, ale budu už muset jít, pokud mě omluvíte. Mimochodem, toho mladíka si beru s sebou," oznámil jí Bůh a než stihla byť jen zkusit protestovat, on i Aiden byli pryč.

„Neboj, několikset staletí potrvá, než nás opět poctí svou návštěvou," informoval ji sarkasticky Lucifer, zatímco Gabriel se soustředil na její nepohodlí, které pociťovala po Aiednově zmizení.

„Tam nahoře se bude mít dobře," ujistil ji s milým úsměvem. „Nejspíše bych vás měl nechat o samotě. Měl bych následovat otce a zkontrolovat Natanaela s Michaelem."

„To bude dobrý nápad, myslím, že nám všem prospěje pár hodin odpočinku. Možná bys ale mohl večer vzít Natanaela a Michaela a mohli bychom vyrazit na oslavnou večeři," navrhl Lucifer, který uznal, že nastal čas, aby společně napravili staré křivdy.

Gabriel se nad jeho návrhem musel zasmát. „Sice jsme jedni z nejstarších andělů, ale dokážeš si představit ty dva mezi lidmi? V restauraci?"

„Tak se můžeme sejít u nás doma. O jídlo se postaráme, tedy ne že bychom vařili, ale můžeme něco objednat," podala nový návrh pro změnu Vega. Milovala Luciho, ale opravdu potřebovala i další sociální kontatky, když teď bude žít věčně.

„Domluveno," odsouhlasil to Gabriel a v další vteřině zmizel.

„A co teď my?"

„Víš, mám takový pocit, že jsi mi slíbit cestu na kávové plantáže," řekla zamyšleně Vee. Dovolenou by teď uvítala.

„To je sice pravda, ale já myslel jako teď hned, neboť za chvíli svítá a park se otevře," zasmál se Lucifer, načež se zvedl ze špinavé země.

„Pojďme domů," zamumlala unaveně Vee a přijala Luciferovu pomocnou ruku.

•••

Hnědovlasá žena se procházela Jeruzalémem, když zničehonic přestala cítit Cygnusovu energii. Musela se sama pro sebe ušklíbnout. Pro jednou měla opět pravdu. Kdyby ji aspoň chvíli poslouchal, ale to ne. Nechápala, kde vůbec vzal tolik sebejistoty, když jeho první vzpoura dopadla úplně stejně. Možná jí bude trochu chybět, ale příliš velký smutek z jeho smrti necítila. Jedna její malinkatá část se totiž trochu bála, že kdyby přece jen vyhrál, rozhodl by se ublížit Luciferovi. A to by nemohla dovolit. Lucifer byl její. Ještě nevěděla, co udělá s tou malou holkou, ale byla pevně rozhodnutá, že získá padlého anděla zpět.

Lilith zamířila do prázdné uličky a nebyla ani překvapená, když se zahleděla do čtyřech očí. O Garmovi věděla téměř okamžitě, co opustila Edom. Mohlo jí napadnout, že se Lucifer bude chtít pojistit. Chtěl, aby zůstala v Edomu navždy, což jí vykouzlilo úsměv na tváři. Bál se. Pořád k ní něco cítil a věděl, že když se dostane ven, nebude schopen jí odolat.

„Ty mě ale doopravdy nechceš ublížit, že ne?" zeptala se pekelného psa, který na ni bez sebemenšího zvuku hleděl. „Jinak bys mě nenechal odejít. Já to přece vím, Garme, jsem tvá oblíbenkyně," usmála se a natáhla k němu ruku. Garm na ni ještě chvíli zíral, než poraženě zakňučel a zvesela se k ní rozběhl, aby jej mohla pohladit.

„Přemýšlím, jestli jsi byl skutečně tak hloupý, když jsi na mě poslal Garma, můj drahý, nebo jedna tvá část přece jen chtěla, abych se dostala ven," zamumlala si pro sebe, než se společně s Garmem vydali dál. Čekala je ještě hodně dlouhá cesta.

•••
Už nám zbývá jen epilog 🖤