vánoční překvapení | hyunlix

Vánoční překvapení

Každý rok to bylo stejné. Tyto svátky pro něj již dlouho nic neznamenaly. Navíc letos ani nemohl odjet za svými nejbližšími, aby alespoň přetrpěl Vánoce s někým po svém boku. Tentokrát ho čekaly svátky o samotě. Ani se neobtěžoval s kupováním dárků. To vše se ale změnilo ve chvíli, kdy si nevšiml menšího chlapce s pihami, jenž kráčel naproti němu, a tím způsobil srážku obou chlapců.

Bylo přesně 24. prosince a Hwang Hyunjin chodil po svém bytě, zatímco se snažil naučit na zkoušku, kterou má hned po Vánocích a kvůli které nemohl tyto, už tak příšerné svátky, trávit se svou rodinou. 

Teda alespoň s tou, která mu zbyla. Rodiče už pár let neměl, umřeli právě těsně po Vánocích a hlavně kvůli tomu Hyun tyto svátky tak nesnášel.

Nebýt takzvaných svátečních řidičů, co sedají za volant s alkoholem v krvi, miloval by Vánoce stejně, jako když byl malý a trávil by je s rodiči u babičky na druhé straně země.

Důvodem, proč Hyun musí trávit svátky sám je právě ten, že jeho babička bydlí tak daleko a on by se zkrátka nestihl vrátit na tu zpropadenou zkoušku, u které si ani nebyl jistý, zda ji udělá.

Blondýn chodil po bytě už několik hodin a div si nerval své dlouhé vlasy zoufalstvím, které snad nemělo konce. Však není divu, že je tak nervózní a zoufalý, čekala ho totiž nejtěžší zkouška zimního semestru, kterou prostě musel udělat, aby mohl dál studovat.

„Ugh, na tohle nemám,” zanadával si Hyun a odhodil propisku, která do té doby spočívala v jeho pravé ruce, na druhou stranu kuchyně, ve které se nacházel.

S každou další vteřinou, kdy koukal do svých poznámek a snažil se něco naučit, rostla jeho zoufalost. Proto po chvíli dospěl k závěru, že by bylo lepší toho pro dnešek už nechat a raději půjde na čerstvý vzduch nebo se zblázní. 

Bylo už něco kolem sedmé večer. Venku bylo minimum lidí, ale ani to Hyuna neodradilo, miloval procházky nočním městem, dnes navíc svítil měsíc, který přes smog není většinou vidět. O to víc se mu tato procházka líbila.

Šel parkem, osvíceným pouličními lampami, v ruce kelímek ještě horké kávy a hlavu zakloněnou, zkoumaje, zda nezahlédne v tento mrazivý prosincový večer alespoň nějakou hvězdu na nezvykle jasné obloze.

Už už se chtěl radovat, že přeci jen jednu zahlédl, když ucítil tvrdý náraz, pád a horko, které se začalo rozlévat na jeho hrudi.

·

Chytl jsem mikinu mezi své prsty, abych oddálil horkou látku, lepicí se na mou popálenou hruď.

Podíval jsem se na cizince, jenž se nacházel těsně přede mnou a kterého jsem srazil. Seděli jsme na zemi, ani jeden z nás nemluvil, jako by se zastavil čas. 

Prohlíželi jsme si navzájem naše maličkosti a zkoumali jsme detaily svých tváří, které byly tak blízko sebe, že jsem mohl vidět pihy, které se nacházeli na chlapcově jinak světlé pokožce.

Vypadal jako anděl, který právě spadl z nebe, se zmateným výrazem a rouchem od mé kávy.

„Nestalo se ti nic?” prolomil jsem po chvíli ticho, které zde vládlo a přerušil tím tu zvláštní atmosféru, jenž panovala.

„Jsem v pořádku,” zazněl jeho hluboký hlas, který vůbec neseděl k jeho tváři anděla. Začali jsme se zvedat a chlapec naproti mně začal prohledávat své kapsy, ze kterých po chvíli vytáhl balení papírových kapesníků.

„Moc se omlouvám, nesledoval jsem cestu a teď jsi kvůli mně celý mokrý,” začal se omlouvat, zatímco se snažil dostat kávu z mé mikiny.