ɴᴀᴍᴊɪɴ
Seděl jsem v kuchyni u stolu a koukal do prázdna. Zase se mi v noci o tom zdálo. Poslední dobou nepřemýšlím nad ničím jiným. Vyrušil mě až Namjoon, který se vrátil domů.
„Ahoj Jinie" ozvalo se s chodby od vysokého muže, který si vyslékal kabát. „Ahoj" usmál jsem se na něj, vstal od stolu a přišel k němu „jak bylo ve studiu?" zeptal jsem se jako každý den. Joon se posadil do kuchyně a já mu začal připravovat jídlo, přičemž mi povídal o svém dnu. „Jak jste se měli vy?" pohladil mě po vypouklém bříšku. „Zase hrál fotbal" zahihňal jsem se a bříško objal. Joon se pustil do jídla a já se posadil naproti. „Zase se mi o tom zdálo" nervózně jsem si hrál s prstama. „Říkal jsem ti ať si zajdeš k doktorovi. Napíše ti nějaké prášky, musíš se konečně vyspat" jen jsem přikývl. Upřímně z toho mám strach. Nikdy jsem nemýval klidné spaní ale poslední dobou je to horší. „Stejně je nejspíš nebudu moct kvůli malému brát" zamumlal jsem. „To mi připomíná, že bychom měli zařídit ten pokojíček. Přemýšlel si o tom? " přikývl jsem a pověděl mu o tom. Joon poté dojedl své jídlo a šel si dát sprchu. Já jsem si sedl do obýváku s balíčkem bonbónků a sledoval televizi.
Lehli jsme si společně do postele a přikryli se. Namjoon mě uvěznil ve svém objetí a já po chvíli začal usínat.
Seděl jsem uprostřed mýtiny, v lese, nedaleko našeho domu. Malý kluk v mém bříšku zběsile kopal a já se snažil si z rukou setřít krev. Vedle mě na zemi leželo tělo.
Prudce jsem se posadil a rozhlédl kolem sebe. Ruce mi automaticky přistáli na břichu, které jsem objal. Joon vedle mě klidně oddechoval a já si po chvíli uvědomil, že nejsem na mýtině ale v posteli v naší ložnici. Zpátky jsem si lehl a více se přitulil k Joonovi, zachumlal jsem se do peřiny a pokusil se zase usnout. Po celkem dlouhé dobé se mi to podařilo.
Ráno jsem se vzbudil v posteli sám, Namjoon byl pravděpodobně už v práci. Vyhrabal jsem se z postele a dostal do koupelny. Vykonal jsem ranní hygienu a šel si nachystat něco na snídani. Poté jsem zase skončil na gauči u televize.
Ležel jsem na posteli a čekal na Namjoona. Psal, že se v práci zdrží ale už je dost pozdě a on pořád nikde. Byl jsem už po celém dnu dost unavený ale chtěl jsem na něj počkat. Psal jsem mu zprávy, kde je tak dlouho ale neodpověděl a to mě vyděsilo ještě víc. Nakonec jsem usnul.
Ucítil jsem vedle sebe pohyb „Joonie? " rozlepil jsem oči. Pohladil mě po zádech „Spinkej" zašeptal. Přitulil jsem se k němu a znova usnul.
Seděl jsem znova na mýtině. Slzy mi tekly proudem a hlasy v hlavě se překřikovali jeden přes druhého. Nemohl jsem přestat přemýšlet nad tím, co jsem to udělal. V uších jsem slyšel bolestné výkřiky a před očima jsem měl jak svírám nůž v ruce.
Znova jsem se probudil. Tentokrát jsem nebyl tolik v šoku, protože hned co jsem otevřel oči jsem viděl Joona jak se mě snaží uklidnit. Objal jsem ho jak mi bříško dovolilo. Na tvářích jsem cítil horké slzy a v uších jsem slyšel jak rychle mi bije srdce. Po chvíli jsem se trochu uklidnil. „Už je dobře" Joon mě nepřestával uklidňovat. „A-asi bych s tím vážně měl něco d-dělat" Joon jen přikývl a hladil mě po vlasech. Když jsem se uplně uklidnil, znova jsme si společně lehli a usnuli.
Zbytek noci se mi už nic nezdálo a vzbudil jsem se až ráno. Joon vedle mě ještě v klidu spal. Opatrně abych ho nevzbudil jsem vstal a namířil si to rovnou do kuchyně. Uvařil jsem si čaj a nachystal si snídani, na kterou měl zrovna malý chuť. Sedl jsem si ke stolu a pustil se do ní. Po chvilce přišel dolů Joon „Dobré ráno". Taky jsem mu popřál a podal mu snídani. Po chvilce jsem svoji dojedl a položil ji do dřezu. Všiml jsem si v něm i nože. Vzpomněl jsem si na svůj sen a měl strašné nutkaní si ho vzít. Rychle jsem se posadil zpátky se stolu. A snažil se přestat na to myslet.
Joon měl dnes volno tak jsme si společně nachystali oběd a vzali si ho sebou ven. Šli jsme do toho lesíka kousek od našeho domu a došli na tu mýtinu. Než jsme s Joonem začali chodit, dost často jsme sem chodili a povídali si. Od té doby co jsem těhotný jsem ale už nechodíme. Taky kvůli tomu snu, ale o tom Joon neví. Neřekl jsem mu to, ani nevím proč. Sedli jsme si na deku, vytáhli si náš oběd a pustili se do toho.
V lesíku jsme zůstali až do večera. Bylo to příjemně strávené odpoledne, ani nebyla velká zima. Jídlo, které jsme nesnědli bylo už dávno studené a i venku se začalo ochlazovat. Řekli jsme si, že už bychom mohli jít domů a tak jsme to začali balit. Joon posbíral jídlo a já poskládal deku. Rozhlédl jsem se kolem sebe jestli jsme tam nic nenechali. Všiml jsem si toho místa. Na tom místě vždycky leží ten muž. Nevím jak se jmenuje ani kolik mu je let. Vím jen, že má hluboký hlas a je vyšší než já. A že mě zná. Vždycky když mě vidí, začne na mě mluvit jako bychom byli dlouholetí kamarádi ale já ho nepoznávám. Najednou se mi zatemnilo před očima jako kdybych měl znova spát.
Byl jsem stále na mýtině. Vzbudil jsem se na zemi a nade mnou se skláněl ten muž. „Jinnie? Jsi v pořádku? Copak ti je? " promluvil na mě a přidřepl si ke mě. Prohlížel si mě jestli jsem v pořádku a pomohl mi zvednout. Pořád jsem si ho prohlížel. Strašně mi někoho připomínal ale nevím koho. Najednou jsem měl zase hrozné nutkaní si vzít ten nůž a prostě ho zabít. Cítil jsem se strašně a to nutkání sílilo. Přiblížil jsem se k němu zezadu a udělal to. Bodl jsem ho.
Zase jsem se prudce posadil a rozhlédl se kolem sebe. Seděl jsem na tom místě kde jsem omdlel. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl Joona na zemi. Rychle jsem vstal a běžel k němu. Měl v zádech zabodnutý nůž. „Joone! "
Hi! 💞
Rozhodla jsem se napsat knížku. Jak se znám, tak nebudu vůbec vydávat kapitoly ale nevzdávejte to se mnou. Tenhle one shot je trošku deep🤭. Nechci ani jednomu z idolů nějak vyhrožovat nebo tak. Jin je můj bias a Namjoon bias wrecker a přeju jim jen to nejlepší💞.
Omlouvám se za chyby.
