Lonely

10. Část

Ani jsem se neotočila. Nezajímalo mě, kdo to je. Stejně jsou všichni stejní, všichni mi jen nadávají. Už přes tři týdny jsem nebyla ve škole, doktor mi nařídil, abych odpočívala. Byla jsem za to hrozně ráda, škola by mi rozhodně nepomohla. Také jsem celé ty tři týdny téměř nic nejedla. Dlouho jsem se nevážila, ale ani jsem nechtěla. Stejně vypadám pořád stejně. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Floru.. Co se s ní asi stalo? Kde teď je? Je taky tak osamělá, jako já? Chyběla mi, i když jsem jí skoro neznala.

Obešel lavičku a prohlédl si mě.
,,Co chceš? Měla jsem docela blbej den, takže mi můžeš nadávat někdy jindy," zavrčela jsem na něj.
,,No.. Já.. Nechtěl jsem ti nadávat," podíval se mi do očí. Byl to jeden kluk od nás ze třídy, ale jméno nevím. Vlastně byl docela hezký, měl blonďaté vlasy a oříškové oči. Měl menší nos i menší pusu, byl docela roztomilý.
,,Tak co chceš?" Vyštěkla jsem na něj.
,,Hmm.. Vlastně ani nevím. Není ti zima?" Usmál se na mě a já tak trochu roztála.
,,Trochu jo," pokrčila jsem rameny. Sundal si mikinu a podal mi jí. Červeň se mi nahrnula do tváří při pomyšlení, že mi bude malá. Ale ze slušnosti jsem jí oblékla. Byla mi sice trochu těsná, ale vešla jsem se do ní.
,,Proč tohle děláš?" Nedůvěřivě jsem si ho měřila pohledem. Nechtěla jsem přeci, aby to dopadlo nějak podobně, jako to s tou barvou na kalhotech.
,,Nevím, nechci ti nějak ublížit nebo tak. Myslím si, že už ti toho udělali dost." Řekl jen a sedl si vedle mě.
,,Tak co tu vlastně děláš?" Zeptal se mě.
,,Tak hele, známe se tak dvě minuty a mám se ti svěřovat? To je dost hloupý. Navíc ani nevím, jak se jmenuješ," Zamračila jsem se.
,,Ehm.. Promiň. Jsem Tate," Podal mi ruku a usmál se. V duchu jsem mu nadávala, aby to nedělal. Jeho úsměv byl tak.. strašně roztomilý. Ruku jsem stiskla a úsměv mu oplatila.
,,Proč jsi nebyla tak dlouho ve škole?" Díval se mi přímo do očí a já byla hrozně nervózní, z jeho blízkosti. Ani nevím proč, ale důvěřovala jsem mu. ,,No.. Měla jsem otřes mozku. Ale nikomu to neříkej, všichni by měli kecy!" Když jsem mu to řekla, napřímil se a odvrátil pohled.
,,Jak se ti to stalo?" Hlas mu lehce ochraptěl, když se na to zeptal.
,,Nevzpomínám si. Je ti něco?" Zakýval hlavou k nesouhlasu a díval se mi někam přes rameno.
,,Utekla jsem z domu. Proto jsem tady," přiznala jsem.
,,A to chceš tady jako spát? Zbláznila ses?" Vytřeštil oči. ,,Budeš spát u nás, než se vrátíš domů." Přikázal mi, vzal mojí tašku a zamířil někam pryč. Nemohla jsem dělat nic lepšího, než ho následovat. Přemýšlela jsem nad ním. Proč má o mě najednou takový zájem? Nikdy se mnou neprohodil ani slovo. Nikdo ze školy, když mi zrovna nenadával nebo tak.. Bylo to prostě zvláštní, ale na druhou stranu.. On byl to nejlepší, co mě dnes mohlo potkat.
Tak další část je tu, snad se líbila:) Opět krátká, ale mám dost málo času:( Budu hrozně ráda za Votes nebo komentáře:3 Děkuji, že to čtete♥