Lena

IX

Zasedli za stůl v jednom domě, kde se nikdo v tu chvíli nenacházel. Devon byl v čele stolu, Lena a vlčice naproti sobě. Bylo ticho. Caitlin vydala ze sebe nadšený smích. „Takže budeš muset jít s námi." „Co prosím?" vykulila na ni oči. „Řekni mi, jak o mně víš." Caitlin se více uvelebila na židli a jen na ni zírala. Oba vyčkávali, ale docházela jim trpělivost. Devon znal svou sestru, věděl, že se snaží neznámou dívku vyprovokovat. Chtěla trochu zábavy. Už si ani nepamatuje, kdy byla normální. Ozvalo se mlasknutí jejich rtů. „Jedna bába povídala. Zaslechla jsem o tobě legendu, chtěla jsem si ji ověřit." Devon ji sledoval s mírným vrčením. Opravdu na ni vrčel. „Jenže nejsem jediná, kdo o tobě ví. Takže se musíme co nejdříve sebrat a odejít."

„Kdo?"

„Pár skřetů. Takže se sbal."

„Nikam s váma nejdu."

„Copak ty chceš ohrozit sebe a ostatní na zámku?" Snažila se ji vystrašit, ale nepovedlo se to.

„Když zvládnu dva vlčky, se skřetama si poradím. Navíc, všude jsou stráže." s těmihle slovy vstala od stolu a byla na odchodu. Ve dveřích se zastavila. „Být vámi, tak zmizím a už se nevracím."

Lena se vracela zasněženými uličkami zpátky na zámek. Začalo se smrákat, ulicemi svištěl chladný vítr. Lena si nasadila na hlavu kápi, více se zabalila do pláště. Lem šatů měla promočený od sněhu. Právě procházela okolo starého domu, když ucítila zápach krve a mokré srsti. Zpozorněla. Na chvilku se zastavila a rozhlížela se okolo sebe. Snažila se najít směr, odkud zápach pocházel. Pomalu vyšla, našlapovala opatrně, a tak lehce, že sníh pod jejíma nohama ani nekřupal. Nakoukla za roh. Na zemi uviděla nějakého starého muže, nad ním se tyčil velký černý vlkodlak. Muž byl raněný, dýchal z posledních sil. Vlk k němu přistoupil, chystal se k poslední ráně, aby muže zabil. Ten pohlédl na Lenu, až ji zamrazilo. Prosil ji očima, aby mu pomohla. Pomoci se mu ovšem nedostalo. Otočila se a odešla tak potichu, jak přišla. Starci už nebylo pomoci, i kdyby se snažila sebe víc. Jediné, co ji běhalo hlavou, bylo který z těch vlků právě žral lidské maso. Ta divná dívka nebo její tajemný bratr?

Ráno se Lena probudila celá rozlámaná, jako kdyby celou noc bojovala s hordou skřetů. Možná to bylo proto, že nedokázala z hlavy dostat tu dívku s bratrem. Jak je možné, že o ní ví, jak je možné, že drak, který se objevil nedávno, řekl to, co řekl. Lena ničemu nerozuměla.
Šla okolo dveří do Danielova pokoje, šla potichu, nechtěla riskovat, že by se zrovna on objevil ve dveřích. A to se jí tentokrát povedlo. Vlastně ani celý den na něho nenarazila, dokonce i když byla s dvojčaty venku. Lena byla ráda, už takhle měla hodně starostí s vlkodlaky a padajícím drakem, který má, co dočinění se skřety. Měla se ještě sejít se strýčkem, ale když za ním byla v knihovně, nenašla ho tam a nikdo nevěděl kde je.

Bylo už pozdě večer a zrovna Lenna seděla na židli u zrcadla a rozčesávala si vlasy. Koukala na sebe, zkoumala svou pleť, i když byla bezchybná. Ovšem ona na ní viděla spoustu šrámů z minulosti a v očích každou bolest. Z jejího přemýšlení ji vyrušilo rozražení dveří.
„Napadli nás." řekla zadýchaně Berta.
„Skřeti?" chůva zakroutila hlavou. „Ne Lenno, něco horšího." Lenna se ovšem nedozvěděla, co je horší než skřeti, protože Berta vyběhla z jejího pokoje za dvojčatama. Lenna na nic nečekala a vyběhla za ní. Obě se dostaly do jejich pokoje, kde se Sam s Elenou tiskli k sobě u zdi. „Lenno!" přiběhli k ní a objali. „Teď vás Berta odvede chodbou do bezpečí ano?" Děti přikývly. Otevřela dveře, na chodbě a v celém zámku byl zmatek. Hořelo tady, pobíhaly tu služebné a snažily se utéct a teď Lenně došlo, kdo je vlastně napadl. Vlkodlaci. Bylo jich příliš mnoho na to, aby měla proti nim všem šanci. Dovedla Bertu i s dětmi do bezpečí. „Berto, buďte opatrná, pokud narazíte na někoho, koho neznáte, utíkejte, ano?"
„Buď opatrná, Lenno." Pousmála se na ni, a i s dvojčaty zmizela v tajné chodbě.
Lenna se vracela zpátky, musela najít Daniela. I když nechápala proč, tížilo jí u srdce. Zámek byl už v jednom ohni, všechno se tu už rozpadalo. Na zemi leželi mrtví vojáci. Ale ani jeden vlkodlak.
Byla už úplně dole. Stála přímo na rozcestí velkých chodeb před východem. Daniela nikde nezahlédla. Najednou uslyšela své jméno, otočila se, na konci chodby stál Daniel, měl šťastný výraz v obličeji, když viděl, že je Lenna v pořádku. Ovšem mu úsměv zmizel z tváře, když Lennu nějaký muž chytl za ruku. Ona nadskočila. Otočila se připravená k boji. Pohlédla na onoho muže. Byl to ten vlkodlak, Devon.
„Ty? Měla jsem vás hned zabít." Chystala se sáhnout po meči, ale Devon ji zarazil.
„Počkej, s tímhle nemám nic společného...ani moje sestra. Přeci víš, že tě chtěla ochránit. Teď musíš jít se mnou." Lenna se otočila na Daniela, který tam stál a ukazoval, ať jde s ním.
„Tak jo." Devon ji popadl za ruku a oba dva se rozeběhli ven. Daniel tam stál zmateně jen pár vteřin, než se vydal za nimi.