Opatrně jsem strčila klíč do dveří, které se hned rozletěly. V předsíni stála nasupená Liv a za ní Max, Charlie, Cassie a její přítel William, kteří jsou naši zbylí spolubydlící. Liv byla stále oblečená, jako včera večer, s tím rozdílem, že její vlasy byly rozcuchané a make-up měla zcela rozmazaný od pláče. Všichni mě vyděšeně a zároveň vyčítavě probodávali pohledem. Opatrně jsem proto vešla dovnitř, zula si tenisky a zavřela dveře za sebou.
,,Můžeš mi sakra říct, kde si celý večer byla?! A proč si nám sakra neodpovídala na zprávy a volání?!" Vyjekla naštvaně Liv a rozhodila rukama do vzduchu.
,,Měli jsme o tebe strach, Alex." Povzdychne si Cassie a všichni ostatní přikývnou.
,,Já-" chtěla jsem se nějak ospravedlnit, ale nebylo proč. Potřebovala jsem být sama, pročistit si hlavu a zkrátka se jen bezhlavě toulat. Proto jsem se celý večer a ráno toulala New Yorkem. ,,Viděla jsem ji." Svezla jsem se zády po dveřích k zemi a přitáhla si kolena až k bradě.
,,Cože?" Liv nechápavě nakrčila nos a ohlédla se po Maxovi, který jí pohledem naznačil, co tím myslím. ,,Panebože!" pootevře vylekaně ústa a hned si je provinile zakryje dlaní. ,,Alex, pojď ke mně." ihned si dřepla ke mně a přitáhla si mě do náruče, kam jsem se hezky ukryla před vším zlem a stresem kolem mě. ,,Tak moc mě to mrzí. Měla jsem tam být pro tebe." Šeptala mi neustále do ucha, zatímco mě pevně držela v objetí.
,,Promiň, Alex. Měl jsem ti říct, že se Blake dostala na školu do New Yorku. Nevěděl jsem ale, že se potkáte hned druhý den, co tu je. Vážně mě to mrzí." Zaslechnu Maxe, jak si vyčítavě povzdychne.
,,Maxi!" vyjekla Liv a ihned se zvedla na nohy. ,,Proč si mi neřekl, že tu je? Rozmluvila bych ji ten večírek." Teď Liv svou zlost přesunula na Maxe, který stál zarytý na místě s rukami v kapsách a nevinně si prohlížel mou maličkost sedící těsně u dveří.
,,Teď už je jedno, co kdo měl nebo neměl udělat. Co se stalo, Alex?" Ujal se slova Charlie a pomohl mi na nohy.
,,Nechci o tom mluvit. Potřebuju se vyspat." Utřela jsem si slzy, které se mi usídlily na tváři a beze slova jsem zapadla do pokoje. Čekala jsem, že Liv půjde za mnou a bude se snažit ze mě něco dostat, ale nikdo nepřišel. Byla jsem ráda, že mi dopřáli chvíli klidu. Vysvlékla jsem se z oblečení, ve kterém jsem byla celý večer i ráno a zachumlala jsem se do jedné z košil mé mámy. Lehla jsem si do postele a pevně jsem sevřela svá oční víčka. Tak moc jsem se snažila zahnat tu vzpomínku na její tvář, na její pohled na mé rty. Chtěla jsem ji dostat z hlavy, což se mi vlastně nikdy nepovedlo a o to víc mě ničilo, jak moc se mi vryla pod kůži.
Když jsme se o pár hodin později probudila, pohled mi okamžitě spadl na Liv sedící v mém křesle, jak mě upřeně pozoruje.
,,Vítej zpátky," pousmála se a okamžitě se dostala ke mně. Uvolnila jsem ji místo vedle mě, kam si sedla a přitáhla si mě do náruče. ,,Víš, nikdy nezapomenu na to, jak jsem se k tobě kdysi chovala. Nemůžu uvěřit, že jsem tě odsoudila za to, že někoho miluješ. Myslím, že to bylo moje nejhorší období života a nesnáším na něj vzpomínat. Obzvlášť když vím, jak moc důležitá pro mě jsi. Vždy si tu pro mě byla a já se k tobě chovala jako naprostá kráva. Myslím ale, že jsem až do dneška pořádně nepochopila, jak moc důležitá pro tebe je. Nevím, co ti na to říct, nebo jak ti poradit, ale mrzí mě, že se musíš potýkat s takovou bolestí. Obzvlášť když vím, že není v tvém životě jediná. Slibuju ti ale, že už tu pro tebe budu navždy. Ať půjde o cokoli, chci abys mi dovolila ti být oporou. Nechci, abys na to byla sama. Vím, že se snažíš všechny svoje city, myšlenky a sny pohřbít, ale Alex, nemůžeš to jen tak pohřbít a dělat, že se nic neděje. Očividně k Blake stále něco cítíš, zároveň trpíš a nevíš, jak ostatním zase důvěřovat a jak se jim znovu otevřít. Věř mi ale, že ať se v budoucnu rozhodneš jakkoli, podpořím tě. Ale je v pořádku nevědět a být trochu zmatená, víš? Nic s tebou není špatně." mluvila, zatímco mě chlácholivě hladila ve vlasech. Během jejího monologu se mi z očí znovu spustily nezastavitelné slzy, které v tichosti dopadaly na její triko, kde se okamžitě vsákly do jeho látky.
,,Děkuju." Šeptla jsem a ještě pevněji jsem se k ní natiskla.
,,Alex, chci ale, abys ke mně byla upřímná. Se vším." trochu se zakroutila, což mě donutilo se posadit a podívat se ji do očí. ,,Miluješ ji pořád?" Položila mi otázku, na kterou jsem se bála odpovědět i sama sobě, ačkoli jsem někde v hloubi duše moc dobře znala odpověď.
,,Nikdy jsem nepřestala," šeptla jsem, protože čím víc nahlas bych to vyslovila, tím víc bych si uvědomovala tu ostrou bolest pravdy. ,,Vím, že mi ublížila, tak moc to pořád bolí a kdykoli si na ní vzpomenu nebo včera, když jsem ji viděla, je to jako bych umírala. Nejsem hloupá, vím že to pro ni nic neznamenalo, ale byla prvním člověkem, do kterého jsem se tak moc zamilovala, ale bolest, kterou mi způsobuje, je tak silná, že bude zřejmě i posledním. Nedokážu někomu znovu dovolit, aby mi takhle ublížil. Nemůžu a ani nechci." Přiznám, přičemž Liv ihned změní svůj výraz ve tváři. Soucit vystřídala za bolest a lítost.
,,A Debby? Myslela jsem, že s ní jsi šťastná." Hlesne zmateně.
,,Už dlouho jsem nebyla šťastná. Debby mám ráda a je to skvělá holka, ale vím, že ji svým chováním ubližuju. Nechci ji ztratit, protože v tomhle ohledu je to momentálně jediný člověk, který mi je tak blízký, jako kdysi byla Blake, a svým způsobem tenhle kontakt potřebuju, ale vím, že nikdy nebudu schopna ji dát to, co by si přála a tak moc zasloužila. Vím, že mě miluje, ale tohle k ní já nikdy cítit nebudu." Jakmile jsem to vyslovila nahlas, cítila jsem se jako ten nejhorší člověk na světě. Ubližovala jsem ji a využívala její city jen proto, že nedokážu být sama. ,,Hele vím, že to je špatné a nečekám, že bys to pochopila. Sama sebe za to nenávidím. Tak moc bych ji chtěla milovat a dát ji vše, co si zaslouží, ale myslím, že už nikdy nebudu schopná milovat někoho jinýho než Blake. Občas mám pocit, jak kdybych po cestě sem ztratila nějakou důležitou součástku, jako kdybych byla rozbitá. Nejsem těch citů schopná, ale zároveň mě tak strašně moc děsí samota. Vím, že mám tebe a tátu a jsem za vás děsně vděčná, ale to prostě není ono. Nemůžete vyplnit ten pocit prázdnoty a méněcennosti. Ani vy, ani já a ani Debby. Snažím se, někdy vážně moc, ale i přesto všechno mám pocit, že v ten den, kdy jsem ji ztratila, ve mně něco umřelo a já to nedokážu spravit." Jakmile jsem to dořekla, v podstatě se Liv svěřila s mými nejhlubšími myšlenkami, okamžitě jsem se rozbrečela. Na jednu stranu se mi ulevilo, že to ví i někdo jiný a netíží to jen a jen mě, ale tím, že jsem to vyslovila nahlas, jsem si uvědomila, že to je pravda. Tak moc bych si přála Blake nikdy nepotkat a necítit se tak, jak se cítím, ale zároveň ji tak moc miluju, že si na ni nedovolím zapomenout.
Omlouvám se, že dlouho nic nevyšlo, ale znáte to... maturita, vysoká atd. :D
