CZ 1D&5sos Oneshots (boy×boy)

Disconnected {Nouis}

Request: @Wild_N
**

První věc, která mě napadla, když jsem otevřel notebook, byla "Loui, co od toho vlastně čekáš?". Sám jsem nad tím dost přemýšlel. Co od toho čekám? Je to stránka, kde lidé mluví o svých poruchách potravy, jistě, ale odnesu si z toho něco?

Hned ze začátku, tohle rozhodně nebyl můj nápad. Nikdy jsem neměl potřebu řešit svoji tzv. poruchu příjmu potravy. Aby bylo jasno, nemám žádnou poruchu. Jsem jen a jednoduše tlustej.

A právě s tím nesouhlasil můj spolubydlící Liam. Že prý jsem tak hubený, že mi může v pohodě spočítat všechny kosti v těle. Hloupost. Má problémy se zrakem. Tak to je.

Ale i tak jsem se nechal přemluvit a navštívil fórum pro lidi s už zmíněnou poruchou.

Znuděně jsem projížděl stránkou, četl si dotazy různých lidí a snažil se zjistit, co by měli údajně mít společného se mnou. Odpověď je jasná. Nic. Tihle lidé buď měli anorexii v počátečním stádiu a nebo bulimii a další děsivé věci.

Já po jídle nezvracím, abych se vyhnul riziku, že ztloustnu. Já vlastně nejím, skoro vůbec. Hubnu. Je to jen dieta, nic hrozného.

Po hodině pročítání dotazů i odpovědí jsem si všimnul něčeho, co konečně pořádně přilákalo moji pozornost.

Nebyla to otázka. Ale ani odpověď. Někdo tam pod přezdívkou nh93 napsal: "za vás všechny se modlím, abyste se uzdravili, neměli žádné problémy a pochopili, že jste krásní bez ohledu na to, kolik kil musíte nabrat nebo naopak ubrat. Vaše váha je víc, než jen módní trend. Uvědomte si to."

Za normálních okolností by mě hned odradilo to "modlím se za vás". Nejsem věřící a většinou jsem se setkal jen s fanatiky. Ale tohle... Tohle znělo upřímně. Jako kdyby si fakt přál, aby ti lidé byli v pořádku. Udělalo to na mě dojem.

Rozklikl jsem jeho " profil" a hledal ikonku na přímou zprávu.

A zrovna ve chvíli, kdy jsem ji našel, klaply dveře a z kuchyně se ozval hluboký hlas mého spolubydlícího.

Liam je můj nejlepší kamarád už od školky. Je starší o jeden rok, takže zatímco já studují posledním rokem na vysoké, on už prvním rokem dělá praktikanta u své lékařky, aby získal dostatečnou praxi na otevření vlastní ordinace.

Vstoupil jsem do kuchyně a protáhl se. "Jsi doma dřív, než obvykle."

Liam se usmál a v koutcích očí se mu vytvořily vějířky vrásek. "Taky tě rád vidím, Lou."

Přistoupil jsem k němu blíž a krátce ho objal, načež jsem hned odstoupil a nakrčil nos. "Smrdíš po dezinfekci."

"Půjdu se hned vysprchovat. Uděláš večeři?"

Kývl jsem a počkal, dokud se za ním nezavřely dveře od koupelny, teprve potom jsem vyndal jídlo, co nakoupil, z tašky a dal se do přípravy makarónu se sýrem. Není to tak, že bych jídlo nemohl ani vidět a že by se mi z pachu jídla dělalo nevolno. Dokonce jsem měl na všechny ty potraviny chuť. Jen jsem prostě nemohl jíst to, co Liam a vlastně všichni ostatní, protože jsem opravdu nutně potřeboval zhubnout.

Opřel jsem se zády na linku a čekal, až mi zazvoní budík jako signál, že he třeba pekáč s těstovinami vyndat.

Během čekání jsem začal myslet. Občas mi připadalo, že se já a Liam chováme jako pár. Jen nad tou myšlenkou jsem se musel usmát. Není to tak, že by se mi Liam nelíbil, jenže on nebyl ani gay, ani bisexuál, a já ho bral víc jako bratra, než jako potenciálního přítele. Naše chování vůči tomu druhému už bylo tak zaběhnuté, že nám na tom nepřišlo nic divného.