Naughty list (Liam Payne FF)

More and more drama

„Panebože!" Zopakoval jsem slovo, které před chvílí vyšlo z úst Peyton a začal zmatkovat jak nikdy. „Co, co teď?" Chytl jsem se za hlavu. Peyton hlasitě oddechovala a držela se za břicho.

„Musíme zavolat Henrymu." Řekla mezi výdechy. „Odveze mě do nemocnice." Po téhle větě začala sténat ale ještě víc, a mě konečně naskočil mozek.

„V žádném případě." Řekl jsem rázně a konečně jí podal kabát, na který dvakrát nedosáhla, a přibral s ním i svůj. „Není čas. Odvezu Vás já." Sice jsem byl vyděšený jako malé dítě, ale musel jsem se chovat jako chlap. Peyton už musela trpět asi opravdu hodně, protože ani neprotestovala.

„Dobře." Odpověděla a nechala se ode mě zabalit do kabátu. Popadl jsem klíče od auta a od bytu a pomalu jí pomáhal ze schodů dolů. Pomohl jsem jí opatrně do auta a vyjel z ulice jako to největší hovado. „Jau! Opatrně..." Zaúpěla Peyton.

„Omlouvám se." Špitl jsem. Cítil jsem, že jsem zpocený snad úplně všude.

„Vím, že máte strach, tak jako já, ale proto nás ještě nemusíte zabít." Pousmála se a potom začala opět sténat bolestí.

„Jak to vypadá? Stihneme to?" Zeptal jsem se vyděšeně.

„To nevím, to se musíte zeptat toho děcka, ne mě." Řekla kousavě. Raději jsem mlčel. „Kam to jedete?!" Zeptala se vyděšeně po nějaké době.

„Do nemocnice na jihu města, je to nejblíž." Řekl jsem klidně.

„Ale to ne, ne! Musíte jet na sever, tam mám svou doktorku."

„To je ale o deset kilometrů dál! To nemáme šanci stihnout! Tady to bude lepší..." Lekl jsem se.

„Měl jste snad někdy vagínu, abyste věděl, co je pro mě lepší?! Na jih nejedu, jsou tam samí kreténi, prostě to otočte hned teď nebo vystoupím a půjdu pěšky!" Začala vyhrožovat. Rozhodně jsem nestál o problémy, a tak jsem zadriftoval na kluzkém sněhu, až auto udělalo nelichotivý zvuk, a přes troubení všech aut, se kterými jsem se málem srazil, jsem to otočil na opačnou stranu.

„Panebože..." Vydechl jsem úlevou. Hlavně, aby nás nezastavili policajti, to by byl konec. Vážně bych nechtěl, aby se to malé narodilo u mě na zadní sedačce. A myslím, že Peyton by si to taky nepřála. Není to tu pro porod moc přizpůsobené. Jeli jsme ještě několik minut, a autem se rozléhaly samé výkřiky. A musím se přiznat, že nepatřily jenom Peyton. Po nekonečně dlouhé jízdě jsme konečně dorazili na místo. Jen jsem doufal, že jsem opět nespletl nemocnici. Zaparkoval jsem jako prasák asi přes 3 parkovací místa, ale bylo mi to úplně jedno. Hlavně, aby tahle noční můra už byla za mnou. A co má teprve říkat Peyton. Vběhli jsme do vestibulu nemocnice, a tam jsem začal hned ze všech stran shánět vozík.

„Pane, musíte nahlásit jméno Vaší manželky." Promluvila na mě paní skrz recepci. „Jak se jmenujete?" Sklonila hlavu k Peyton, která jí bleskově odpověděla. Nebyl čas na vysvětlování, neboť jí hned vezli na porodní sál.

„Jdete s námi, tatínku?" Zeptala se mě sestra.

„Já nejsem tatínek." Vztyčil jsem ruce, jako by po mě stříleli. Sestra vypadala zaraženě.

„Otec... je do...ma." Funěla Peyton.

„Dobře, chcete, abychom mu zavolali?" Zeptala se jiná sestra. Peyton jen přikývla hlavou.

„Držím palce, Peyton!" Zavolal jsem na ní, když se začala vzdalovat. Vážně? Držím palce? Bože, Liame. Oddechl jsem si, že jsme dojeli včas a na chvíli si sedl.

„Jste v pořádku, pane?" Přišla za mnou recepční a chytla mě za rameno.

„Ano, jsem." Řekl jsem úlevně. „Dáte mi vědět, až bude mimčo venku?" Zeptal jsem se.

„Jistě, sestra Vám přijde všechno oznámit." Usmála se na mě. Přikývl jsem a šel si do automatu koupit vodu. Nějakou dobou jsem tam jen tak vyčerpaně seděl a bylo mi jedno, že už třikrát hlásili mou spz, že mám jít přeparkovat. Potom se ale vyloženě rozletěly dveře a do nich vešla skupinka asi pěti dost hlučných lidí.

„Kde je moje žena?" Přiběhl první z nich. „Peyton Lloyd, před chvílí volali, že jí přivezli." Zvedl jsem se a na skupinku se zadíval. Poznal jsem Henryho, ale zbytek mi byl cizí. Henry vzápětí zmizel, a zbytek skupinky se usadilo kolem mě.

„Promiňte." Odkašlal jsem si. Všechny obličeje ke mně vzhlédly. „Vy jste rodina Peyton?" Zeptal jsem se. Paní, která se trochu podobala na mamku Melanie, přikývla. „Já jsem Liam." Vztáhl jsem k nim ruku. Asi třicetiletý kluk se na mě nadšeně podíval a něco zašeptal pánovi, který patřil očividně k té paní. Ten se na něj podíval s překvapeným výrazem. „Přivezl jsem Peyton do nemocnice." Vysvětlil jsem, protože jsem moc netušil, co se děje a proč na mě všichni najednou tak civí.

„Vy jste ten od Melanie, že?" Zeptal se ten třicetiletý. Než jsem ale stihl cokoliv říct, dveře se opět rozletěly a do nich přiběhla zmatená rozcuchaná dívka, která se rozhlížela do všech stran, než uviděla svou rodinu. Já jsem měl se svou vizáží ovšem co říkat, tepláky a kabát nejsou zrovna moc cool kombinace.

„Teto! Jak je na tom? Je to všechno v pořádku?" Strachovala se. Vypadá to, že si mě ani nevšimla.

„Nevím, zlatíčko. Před chvíli jsme přijeli, Henryho k ní právě odvedli."

„Cože? A jak se sem proboha dostala? Myslela jsem, že Henry je s ní celou dobu!" Vyšilovala. Všichni se podívali mým směrem s úsměvem na tváři. I když mi byla zády, viděl jsem její zmatení. Pomalu se otočila a naše oči se konečně střetly.

________________________________________________________________________________

Jen na vysvětlenou, ti lidi, co přišli za Peyton jsou kromě Henryho její máma, táta, brácha Nick (bratranec Mel), a Danny (syn Peyton a Henryho). Vím, že je v těch rodinných příslušnících trochu zmatek, jelikož jich je víc než dost. :D A nechtěla jsem tím zasahovat do příběhu. Přeju hezký den. :)