Na hřbitov padla tma. Bylo slyšet jen cvrkot, jenž vydávali cvrčci a cikády ve vysoké trávě.
Od polní cesty k hřbitovu kráčela postava. Byla zahalena v dlouhém plášti s kapucí, z nějž jí byla vidět pouze štíhlá ruka, jež svírala lucernu, která ozařovala okolí. Podle ruky se dalo poznat, že se jedná o dívku.
Prošla polorozpadlou brankou hřbitova a procházela mezi hroby. Žádný z nich nebyl nijak velký ani honosný, ale ani nebyly tak laciné jako hrob úplně na konci hřbitova, u nějž právě ona dívka poklekla. Náhrobní kámen nebyl z kvalitního kamene a tak se rozpadal. Písmo vyryté do kamene, jež ostatní hroby měly pozlacené nebo postříbřené, bylo naprosto obyčejné, žádné zlato ani stříbro. Tento hrob ovšem narozdíl od všech ostatních vypadal, že k němu dennodenně někdo chodí. Svíčky až na pár výjimek svítily svým skromným světlem a celý hrob byl obházen krásnými květinami.
Dívka položila lucernu vedle hrobu, zajela rukou pod plášť do kapsy a vytáhla krabičku se sirkami. Jednu sirku vytáhla, rychlým a krátkým pohybem škrtla sirkou o krabičku a na ní se vzápětí objevil malý plamínek. Dívka hořící sirku přidržela u knotu největší a nejkrásnější svíčky, která se na onom hrobu nacházela a ten se okamžitě rozhořel. Dívka zaškroubovala svíčku víčkem a postavila ji mezi dvě kytice ve váze, kde krásně vynikala. Poté natáhla své štíhlé prsty a začala jimi pomalu objíždět nápis vyrytý na náhrobním kameni.
Po chvíli začalo pršet a jako by to bylo nějaké znamení, dívka si druhou rukou stáhla kapuci z hlavy. Pod havraními vlasy se jí skrýval bledý obličej a její oči byly orámovány tmavými fialovými kruhy. Na kratičký okamžik zavřela oči a když je zase otevřela, z dlouhých řas jí ukáply slzy, jež jí začaly stékat po tvářích. Když jí stekly až na lem pláště a vsákly do něj, otevřela ústa a přes rozechvělé rty smutným a bolestivým hlasem zašeptala: „Sbohem, naposledy...“
