Destructive Storm [CZ] ✓

15. | Hraj podle jejích pravidel

Vstávala jsem ještě za tmy a mohla za to především moje nervozita a strach. Věděla jsem totiž velmi dobře, že je riskantní a pošetilé se vydávat samotná do lesa a doufat, že najdu cestu zpět ke své skupině. Nevěděla jsem lokaci, kde jsem se nacházela. Měla jsem pár taktik, ale nevěděla jsem, jestli mi vyjdou. Ta první byla samozřejmě najít silnici. Podle silničních cedulí bych se totiž mohla zorientovat a najít alespoň město, od kterého je to ke statku jen kousek.

„Odcházíš bez rozloučení?" zaslechla jsem Oliverův hlas, když jsem s batohem na zádech a s lukem v ruce brala za kliku.

„Nechci se loučit," zašeptala jsem, aniž bych se na něj podívala. Nechtěla jsem se totiž dívat do těch jeho tmavě hnědých očí, ve kterých bylo tolik zklamání. „Pro vás oba bude lepší, když mě necháte takhle odejít."

„Venku je ještě tma," namítl Oliver moudře a já se na něj otočila. „Vím, jak zoufale moc chceš odejít, ale sama víš, že za tmy to tam není bezpečné."

„Brzy se rozední," řekla jsem hrdá, že jsem na takhle dobrou odpověď přišla v tak krátkém čase. „Sbohem, Olivere."

Proklouzla jsem dveřmi a vydala se do tmy. Přehodila jsem si luk do druhé ruky a z malé kapsy batohu vytáhla svou baterku, kterou jsem si posvítila na cestu. Fajn, Kathleen, jdi do toho a neotáčej se. Jakmile se totiž otočíš, už nikdy neodejdeš. Povzbudila jsem se a s nově nabitou energií vyrazila lesem vstříc dobrodružství.

Čím déle jsem kráčela tmavým lesem, tím zoufalejší jsem byla. Nejlepší by se bylo někde utábořit a počkat na ráno, ale zároveň to bylo jedno z nejhorších rozhodnutí vůbec. Nebylo to bezpečné, Šedivci mohli být úplně všude. Právě z tohoto důvodu jsem se dala do poklusu a stále si v hlavě opakovala Ryanovo jméno. Prosím, musím ho najít. Nikdo mi nikdy nechyběl tak jako právě on. Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy jsem ho skutečně nenáviděla. Nechal mě v autě společně s Norou a utekl do Atlanty. Parchant! Tehdy mě vážně položil na kolena. Čím déle jsem však v této apokalypse byla, tím silnější jsem se cítila. Přišlo mi, že bych mohla holou rukou přerážet kameny. Základ přežití je nepustit si nikoho k tělu. To byla chyba, které jsem se před chvílí dopustila. Pustila jsem si Olivera a Sashu až příliš blízko k tělu.

„Fajn," zastavila jsem se, když jsem začala cítit, že mé bloudění lesem nemá žádné řešení. Zoufalé časy si žádají zoufalé rozhodnutí. Vylezla jsem na nejbližší strom a usídlila se na té nejpevnější větvi, kterou jsem našla. Batoh jsem pověsila na větev nade mnou a zahleděla se na bundu, kterou jsem na sobě měla. Sasha. „Chybíš mi," zašeptala jsem. „Omlouvám se za bolest, kterou jsem ti svým odchodem způsobila," pokračovala jsem v mluvení, jakoby mě Sasha mohla slyšet. Kdyby mě teď někdo viděl, myslel by si, že jsem blázen.

Musela jsem se vyspat. Nebo se o to alespoň pokusit. Nemohla jsem nadále bloudit tmou a doufat, že narazím na silnici. Za denního světla bude všechno mnohem snažší.

Vzbudila jsem se a bylo světlo. Popadla jsem batoh, luk a seskočila ze stromu dolů. Čím déle jsem v lese byla takhle sama, tím pyšnější jsem se cítila. Mnohokrát jsem si připadala slabá, ale teď se mi zdálo, že by na mě Ryan byl pyšný. Kéž by mě teď mohl vidět. Dřív jsem nesnesla pocit, že bych měla někoho zabít. Teď jsem byla o pár znalostí moudřejší a o něco méně nevinná. Už dávno se mi povedlo zabít Šedivce, ale teď jsem měla na svých rukou lidskou krev. Zabila jsem člověka a přišla jsem si za to hrozně vinná. Ale na druhou stranu jsem věděla, že tihle lidi by udělali to samé mě. Pokud by mi neprovedli mnohem horší věci. Tahle skupina přeživších se ani nedala nazývat lidmi, byla to monstra. Venku řádili krvežízniví Šedivci a lidi by se měli spojit a zabíjet je. Ne se do sebe pustit a začít se zabíjet navzájem. Oliver a Sasha to chápali.