Prodavač slov

Mýtus

Otec Čas měl dva syny; Shamse a Aklamara. Oba byli natolik chytří a silní, že nemohl dopustit, aby se z nich stali pouzí smrtelníci a rozhodl se učinit je bohy: vládci všechno pozemského.

Shams, mladší, oblíbenější i krásnější syn, dostal na starost Slunce a život. Pod jeho vládou se každé dítě smálo, květy se otevíraly ve všech myslitelných barvách a život se nechal považovat jedině za krásný.

Aklamarovi, chladnému zvenku i uvnitř, Čas svěřil Měsíc a smrt. Stal se z něj pán temna, který každou noc všechny staré, nemocné a zraněné, převáděl po mostě na druhou stranu a v podobě Měsíce pozoroval zbylé pozemské životy.

Nebylo tomu dlouho od korunovace posledního z bohů, když si bratři povšimli lidských rozepří a slov plných zla. Velmi rychle se rozhodli, že řeč a slova vezmou každému člověku, jenž chodí a bude chodit po zemi, všichni do jednoho zůstanou němí jako ryby a většině výrazů přestanou rozumět. Lidé utichli. Ti vynalézaví se naučili psát, dorozumívat se posunky, ovšem většina komunikace byla ztracena. Takto oslabení lidé začali boha Měsíce brzy nudit. Zprávy o nemocech se nešířily, příběhy o bozích, vládcích všeho živého, byly zapomenuty, a beze slov a porozumění téměř zanikly i války a násilí.

Zatímco si Shams pochvaloval, jakého míru dosáhli, jeho bratr noc co noc posílal do říše smrti více lidí než tu minulou. Toužil v nich vyvolat strach a kázeň, ale beze slov, která by o nich ostatní spravila, bylo jeho počínání téměř zbytečné.

Když sbíral o věky později umírající u hradeb města Sharaf, spatřil mezi nimi děvčátko v plné síle a zdraví, jak se s ostatními loučí a dodává jim odvahu. Aklamar nemohl slyšet její hlas, který kdysi všem sebral, ovšem její mysl a dobrota měly takovou sílu, že jí přesto zvládl porozumět.

Po následujících sedm dlouhých nocí ji nacházel mezi druhy odsouzenými k smrti, jak s nimi čeká na jeho příchod. Jejich utrpení bez zaváhání prodlužoval až do úsvitu, jen aby s ní mohl trávit čas a vyprávět jejím uším ty nejneuvěřitelnější příběhy a sám poslouchat její myšlenky.

Před úsvitem se s ní neochotně loučil, trpícím konečně dopřál vytoužený odpočinek a těšil se, až jeho bratr opět ulehne ke spánku a on se za ní bude moci vrátit pod pláštěm noci.

Sedmou noc ji však spatřil stát před hradbami města úplně samotnou. Zdála se starší, krásnější a... umírala. Dlaněmi si držela ránu uprostřed hrudníku, z níž se nepřestávala valit krev, a čekala, až ji bůh smrti odvede na druhou stranu. Ovšem Aklamar měl zcela jiné úmysly. Nedoprovodil ji k mostu na druhou stranu, vydal se s ní do svého domu. Odmítl ji proměnit v pouhou vzpomínku a namísto usmrcení jí věnoval život.

Když se za úsvitu o této záchraně dozvěděl pán Slunce, dobře poznal, že se jeho bratr do člověka zamiloval. I přes vědomí, o jak ušlechtilý cit jde, přemlouval Aklamara, aby ji nechal jít, vrátit se mezi ostatní lidi, a sám pokračoval ve své práci. Věděl, že člověk a bůh nemohou tvořit pár, její stáří by jej nakonec stejně přinutilo ji odvést do říše smrti a bylo by to těžší, než se jí vzdát teď. Bůh Měsíce o tom nechtěl slyšet. Polapen city k lidské dívce, odevzdal se jejich poutu.

Spoustu dlouhých a černých nocí se měsíc na obloze vůbec neukázal, zůstával za zdmi svého domu se svou láskou, připraven nepromarnit jedinou chvíli jejího krátkého života. Zanedbával své povinnosti kvůli času s ní, nechával lidi čekat na smrt dlouhé dny i týdny, až jednoho dne beze stop zmizela. Aklamara její ztráta zlomila a rozhodl se, že takovou bolest nesmí zažít nikdo další.

Vzdal se své výsady jediného muže, který může přinést smrt a schopnost zabít daroval všem lidem, bez výjimky. Každý člověk od té chvíle mohl usmrtit jiného a na Alkamarovi zůstala pouze práce převozníka, jenž mrtvé doprovázel do říše stínů.

Přesvědčeni, že lidé si nebudou dostatečně věřit a chovat k sobě tak silné city, pokud se budou moci vzájemně připravit o život, pověřili bratři několik mužů výrobou nápojů, které by měly schopnost darovat řeč. Ale aby předešli opakování historie, lektvary dávaly pouze jedno jediné slovo. Lidé se tak rychle naučili opět dorozumívat, rozdělili se do společenských vrstev podle slov, která vlastnili, a namísto pokračování doby, jež by se dala nazývat i mírem, rozmohla se touha umět co nejlépe mluvit.

Bohu Měsíce a smrti začala jejich závist a boje přinášet nemálé potěšení, nicméně i nadále zůstával do lidské dívky zamilován. Nechával ji hledat, sliboval za její nalezení všechno bohatství světa a stejně tak všechna slova, která kdy existovala, nikdo ji však už nikdy neviděl. Říká se, že nepřestává hledat ani po stovkách let, které žádný člověk nemůže přežít.
Teprve ne němý.

Zdravíčko,
dovoluji si vám představit nový příběh a jeho prologovou kapitolu.
Jde o příběh psaný s AnnieMirai
Tato část je psaná mnou, další bude dílem Annie, pak mnou a takto se budeme střídat. Půjde o dva pohledy hlavních postav, každá píšeme za jednu, obě v ichformě, takže doufám, že se vám naše dílko bude číst dobře.
Budu se těšit na názory ❤️