Vytrhl jsem kartu Mattovi a rychlým krokem vyšel až ven, kde jsem je uviděl.
Chlap držel Stefanino zápěstí a něco ji říkal. Vypadala jako paralyzovaná.
,,problém?" dal jsem ruku Stefany kolem pasu a stáhl si ji blíž k sobě, takže ji chlap pustil.
,,jen jsem se ptal na cestu. Děkuji, slečno" trochu se uklonil a odešel na druhou stranu.
Jasně jsem viděl, jak ji pronásleduje a on si vymyslel takovou blbost?
,,pořád chceš ke mně, nebo z něj máš trauma?" sklonila jsem se k jejímu uchu a otřel se ji o něj rty.
Ona naklonila hlavu na stranu a slastně přivřela oči. Vím jak na ni.
Měl jsem výhodu v tom, že už jsem věděl, co se jí líbí a co na ní platí. Získal jsem si ji tím o hodně dřív.
Ani bych do ni neřekl, že by s někým šla domů po dvou večerech.
Sice o ni ještě v S.H.I.E.L.D.u pravděpodobně nevěděli, ale i tak zbytečně riskovala.
Co kdybych byl nějaký jejich agent a chtěl ji zabít? Nad tím nepřemýšlela?
Nevěděl jsem, jestli by byla radši, kdybych byl jejich agent nebo kdyby věděla, že měla pravdu a jsem Loki.
Lhal jsem ji, ale dělal jsem to pro svoje potěšení a ona mi to sežrala.
Sice byla nejchytřejší holka, kterou jsem kdy poznal, ale v tomhle byla vážně naivní.
,,měli bychom jít, než si to rozmyslím" sundala mi ruku z jejího pasu, ale já ji tam vrátil.
,,nerozmyslíš si to" ironicky jsem se na ni usmál a rozešel se s ní ke mně.
Tohle si užiju. Byt nebyl tak daleko od baru, takže jsme tam došli během chvíle.
Bylo zamčeno, takže jsem měl jistotu, že tam neobjevím Clinta, protože by to bylo dost divné.
Hodil jsem Stef na postel v ložnici a nadlehl nad ni. Jde se na věc.
Měl jsem déjà vu. Tohle už jsme prožili hodněkrát, jen nevěděla o tom, že to jsem já.
Vyhrnul jsem ji šaty do pasu a políbil ji na stehno, načež se zavrtěla.
,,lež v klidu" vytáhl jsem se zpět k ní, vzal ji pod krkem a násilně ji políbil. Tohle měla nejradši.
Stáhl jsem ze sebe nepohodlné tričko a vrátil se k jejím rtům.
Chtěl jsem se do toho pustit s plnou vervou, když se mi zježily chloupky vzadu na krku.
Otočil jsem se přes rameno a poslouchal, ale jediné, co jsem slyšel, byl náš zrychlený dech.
Přikryl jsem rukou Stefaniny ústa a sám zadržel dech. Moje instinkty nelžou.
,,ani se nehni" zašeptal jsem ji do tváře, slezl z postele a vzal si své dýky, co jsem měl pod nočním stolkem.
Clint mě varoval před vším, takže jsem měl na každém půl metru v bytě schované zbraně.
Stefany se zvedla na lokty a já na postel hodil luk se šípy, které si tu nechal Clint.
,,kdyby náhodou. Zavolej Clintovi. Řekni mu, ať přijde do bytu. Bude vědět" nikdy v životě jsem ji neviděl více překvapenou.
Asi jsem se tím prozradil, ale naše životy byly důležitější než lži.
Stejně by na to dříve nebo později přišla. Má podoba nebyla stála. Často se stávalo, že se mi vrátila ta pravá a ani jsem o tom nevěděl.
Chytl jsem pevněji dýky a vyplížil se z pokoje.
V kuchyni nikdo nebyl, ale v obýváku jsem uslyšel kroky a nabití zbraní.
Udělal jsem dvě iluze po bytě a naklonil se do dveří do obýváku, kde stáli tři muži v oblecích.
Nechal jsem k nim dojít iluzi, počkal až vystřelí a po dvou z nich jsem hodil dýky.
Toho posledního jsem srazil k zemi a přišpendlil mu ruku k zemi, když vystřelil.
Vzal jsem ho za vlasy a několikrát mu třískl hlavou o zem, dokud neztratil vědomí.
Vytáhl jsem dýky z krků mužů a otřel jejich čepele do kalhot.
Chtěl jsem jednu z nich hodit, ale na poslední chvíli jem se zastavil, když jsem uviděl Stefany mezi dveřmi.
,,řekl jsem abys tam zůstala" snažil jsem se zklidnit svůj splašený dech.
Už dlouho jsem nepodnikl takovou akci a ještě k tomu tak rychle. Sám sebe jsem překvapil.
Ona zvedla luk v ruce, dala do něj šíp a namířila na mě.
,,Stefany uklidni..." ,,neříkej mi abys se uklidnila! Věděla jsem to. Věděla jsem, že jsi to ty a já blbá se nechala znovu svést" roztřásly se jí ruce.
Otočil jsem dlaně vzhůru a pokrčil rameny. Neměl jsem ji na to co říct, protože to byla pravda.
Nechala se znovu svést a věděla to. Byla to pravda.
Už když se na mě poprvé podívala, tak to věděla, ale nechala si to rozmluvit.
,,dej to dolů. Stejně bys na mě nevystřelila" rozešel jsem se k ní, ale ona luk ještě víc natáhla.
Ani to mě nezastavilo a došel jsem až k ní, takže se hrot šípu dotýkal mé nahé hrudi.
,,už si můžeš vrátit svoji podobu, Loki. Proč jsi mi lhal?" objevily se jí v očích slzy, nad čímž jsem protočil očima. Citlivka.
Každá tkán v mém těle mě začala šimrat a kolem tváře se mi objevily mé černé vlasy.
,,jsem Bůh lží, Stefany. Lhal jsem, protože to umím" trochu jsem se uklonil, takže se mi šíp zaryl do kůže.
Ona luk povolila, ale i tak měla šíp namířený na mé srdce.
Už jednou jsem umřel tím, že mi někdo, voják, bodl něco, nůž, do srdce. Žádná novinka.
,,ale proč mně? Proč jsi mi neřekl o tom, že jdeš pryč? Bála jsem se o tebe!" zakričela.
Slzy ji tekly po tvářích, ale luk nepovolila, aby si je setřela.
Snad nečekala, že se ji omlouvím. Udělal jsem to jednou a doteď jsem z toho měl husí kůži.
Už jsem se nadechoval k odpovědi, když se mi znovu zježily všechny chlupy na těle. Znovu už ne.
