,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

56.

Ahoj!!

Chvíli jsme ještě stáli venku. Snažil jsem se uklidnit a zastavit ty otravné slzy, které se dnes chtěly konečně osvobodit a draly se na povrch vší silou. Také nemám rád, když mě někdo utěšuje, neboť pak se mi chce brečet ještě víc. Po pár minutách to ustalo. I když bych chtěl brečet dál, neukápla by ani slza, jelikož snad žádná nezbyla. Cítil jsem se zrazen. Zrazen svým vlastním otcem, který je natolik tvrdohlavý a nechápavý, že nedokáže podpořit syna, jež celou dobu dělal to, co se po něm chtělo.
,,Tooru..." hlesl jsem, aniž bych chtěl něco dalšího dodat. Jen jsem potřeboval slyšet nahlas jeho jméno, abych si připomněl, koho miluji. 

,,Hajime...je mi to líto, ale neboj, zlepší se to, vím to." snažil jsem se mu dát aspoň malou naději, které by se mohl držet. I když bych rád vtipkoval a řekl něco typu, teď už se mě nezbavíš nebo můžeme provádět hříšnosti každý večer, teď jsem prostě nemohl. Bylo mi ho tak líto. Pohladil jsem ho po stále vlhké tváři a otřel z ní zbylé kapičky. Vzal jsem jej za ruku a pomalým krokem jsme se vydali o ulici dál. Vstoupili jsme do našeho domu. Vyzuli jsme se a šli si sednout do kuchyně. 

,,Copak se stalo, že ani jeden z vás nemá ten krásný úsměv na tváři?" optala se matka. 

,,Víš mami, Iwa-chanovo otec to nevzal zrovna dobře a no..." nedopověděl jsem to a ukázal na cestovky u dveří, abych před ním nemusel říkat, co se stalo a připomínat mu to. Nechtěl jsem, aby znovu plakal, i když při tom vypadal stále tak krásně. 

,,To mě mrzí...můžeš tu s námi zůstat, jak dlouho si jen budeš přát." řekla a přistoupila k Iwa-chanovi. 

Poté ho začala objímat. Trochu jsem na ni žárlil, nikdo jí to nedovolil, ale myslím, že tohle mu aspoň trochu pomůže. 

,,Děkuji Vám. Najdu si brigádu, abych Vám mohl něčím přispívat." řekl jsem. 

,,S tím si nelam hlavu, peněz máme dost, hlavní je, aby ses tu cítil dobře a taky dokončil vyšší střední a zapsal se na nějakou skvělou univerzitu. Nabídla bych ti pokoj pro hosty, ale nejspíš budeš chtít být s Tooruem. Ovšem kdyby ti lezl na nervy, což dělá lidem rád, víš, kam mu můžeš utéct." pověděla se smíchem. 

,,Matko, proč jsi ke mně tak krutá? Vidíš, vždycky jsem říkal, že by měla za syna raději tebe. No teď máš příležitost, ale nedotýkej se ho tak moc!" upozornil jsem ji a dělal, že jsem naštvaný.

,,Ty jsi tak sobecký, nevidíš, jak na tom "tvůj" Iwa-chan je? A ty začneš říkat takové blbosti, místo toho, abys ho šel taky obejmout. A neboj, nebudu ti na něj sahat, vypadám snad na to, že bych byla na zajíčky nebo jak vy tomu říkáte?" začala kroutit očima.

,,No u tebe člověk nikdy neví." řekl jsem a dělal, že nad tím přemýšlím.
,,Možná i jo..." škádlil jsem ji dál.

,,Tooru, to už přehaníš, jestli teda chceš, nechám si Hajimeho a ty si jdi, kam chceš." 

,,No tak to ani náhodou!" 

,,Prosím, dost! Hlavně se nehádejte, nebo se tu budu cítit na obtíž." řekl jsem, abych to ukončil. Když jsem je tak viděl přemýšlel jsem, jestli je to vůbec matka se synem. Byli to spíš jako dlouholetí přátelé, kteří si ze sebe vzájemně utahovali. Jedno jim musím nechat, rozesmáli mě. A to jsem si myslel, že se teď dlouho smát nebudu. 

Pokračování příště...