,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

57.

Ahoj!!

Od té doby, co jsem rodičům přiznal svou orientaci, uplynul již měsíc. Otce jsem neviděl a ani jsem nic takového nečekal. Ale matka mě navštěvovala snad každý druhý den. Byl jsem rád, že to aspoň ona pochopila. Když nás kolikrát viděla s Tooruem, jak mě třeba objímá zezadu nebo mi dává pusu na tvář a mazlí se ke mně, vždy u toho měla zasněný výraz. No a co si budeme povídat. Na společné žití s Oikawou jsem si zvykl rychle a už si vážně nic jiného nepřeji. Díky tomu se mi jen potvrzovalo, že to není ta mladá láska, která nemá dlouhého trvání, ale že je to láska na celý život.

-------------------------------------------------------

Bylo zrovna po vyučování a my měli hodinu čas před tím, než začne trénink. Sedli jsme si kousek od naší školy na okraj jedné lavičky, nad kterou se rozjímala rozkvetlá Sakura a bránila ji před slunečním světlem. Okvětní lístky padaly všude kolem nás a tvořilo to takovou romantickou atmosféru. Bylo krásné pozorovat to s někým, koho milujete. Ale ještě krásnější bylo vidět, jak jeden neposedný lístek chce zdobit Tooruovo už tak dokonalé vlasy. Právě kvůli té dokonalosti jsem jej musel dát stranou. Pohlédl jsem zpět na tu překrásnou tvář a spatřil dvě překvapené oči. Ten pohled ho dělal ještě roztomilejším. Neodolal jsem a políbil ho.
,,Tak hrozně moc tě miluji!" hlesl jsem, když se naše rty rozpojily. 

,,Já tebe taky a jsem hrozně rád, že teď můžeme trávit každý den spolu. Chtěl bych, aby to tak zůstalo napořád." řekl jsem a nechal se unášet představami na společný život. 

,,Já si myslím, že to tak zůstane. Jen si později najdeme něco svého nebo se z toho tvého sténání jednou matka zblázní a to určitě nechceme." poškádlil jsem ho. 

,,Za to ale můžeč ty!" snažil jsem se bránit. 

,,Nevím, kdo koho provokuje a záměrně." 

,,Já tebe určitě ne, tak na mě tak nekoukej." odvětil jsem se smíchem.
,,Nezajdeme spolu na večeři?" 

,,Slavíme snad něco, o čem nevím?" 

,,Ne to ne, prostě jen tak jako milující se pár." snažil jsem skrýt svůj pravý záměr. 

,,Nevěřím, že je to jen tak, copak skrývá tvůj mazaný mozeček? Počkej, už vím. Určitě chceš, abych na sebe vzal oblek, který ze mě strhneš hned, jakmile se vrátíme domů, že?" 

Trefa do černého. Myslím, že jsem nemusel ani odpovídat, neboť z mého pohledu vyčetl, co chtěl vědět.

,,Jen vtipkuji. Půjdu s tebou na večeři moc rád. Přeci jen naše první rande nebylo zrovna ideální." řekl jsem, neboť jsem se nemohl dál dívat na jeho smutný obličej. 

,,Co se ti na něm nelíbilo? Očividně to tebe nebavil film, pokud si dobře pamatuju." 

,,Na to si moc nevzpomínám..." odpověděl jsem a seskočil z lavičky. Nastavil jsem mu ruku. 

Nezbývalo mi nic jiného, než toto milé gesto přijmout. Společně jsme kráčeli do šatny, kde byli i někteří...ne vlastně jen dva spoluhráči, kteří se teď snažili splynout v jeden celek. Prostým odkašláním jsme si získali jejich pozornost. To jste měli vidět ten fofr, jakým na sebe natáhli dres a vypadali, jako by se nic nestalo. 
,,Tak hlavně, že si z nás vy dva utahujete ze všech nejvíc a pak jste schopní si to tady rozdávat v šatně. Od Matsukawy bych to čekal, ale od tebe Hanamaki ne." řekl jsem se smíchem. 

,,Že to říkáš zrovna ty..." začal Hanamaki, ale nedopověděl svou myšlenku, jelikož zahlédl Iwazumiho typickou vrásku na čele, což značilo, že se mračil. 

,,Nikomu to neřekneme, ale jestli si nás budete dobírat, s radostí vám to oplatíme." řekl jsem a pohlédl na svou spřízněnou duši. Jen se na mě usmál a kývl. 

Pokračování příště...