Destructive Storm [CZ] ✓

16. | Jen popel, nic víc

Mé oči byly plné zlosti a odrážel se v nich oranžový plamen ohně, který zničil úplně všechno, na co přišel. Můj dům, moje naděje a pravděpodobně i moje přátele. Mohla jsem se jen dohadovat, zda v plamenech uhořeli, nebo se jim nějakým zázrakem podařilo utéct a přežít. Donutila jsem Sashu a Olivera počkat, dokud oheň neuhasne. Chtěla jsem se totiž jít na spáleniště podívat. S největší pravděpodobností najdu jen prach a popel, ale i přes to jsem chtěla svůj domov vidět zblízka.

Jakmile poslední plamen kompletně zmizel, postavila jsem se na nohy a nedočkavě vykročila k místu, které dříve bývalo mým domovem. Bylo to však, ale mnohem víc, než jen pouhý statek. Většina mých vzpomínek se odehrávala právě tady. Vyrůstala jsem tu,dospěla jsem tady. Tohle místo si pamatovalo mého otce a mou matku ještě lépe než já.

Překročila jsem spadlý trám a procházela se po popelu. Oliver mi říkal, abych tam nechodila, ale já neviděla jinou možnost. Celé dnešní dopoledne jsem se tohle místo snažila najít a teď, když jsem tu konečně byla, jsem to měla vzdát? Jak bych něco takového mohla udělat? Ať už byl oheň jakkoli zákeřný, moje přátele by nikdy nedokázal spálit na prach. Byla jsem si jistá tím, že pokud tady nenajdu jejich ostatky, jsou naživu.

„Kat," zaslechla jsem za sebou Oliverův hlas, ale plně jsem jej ignorovala, „mrzí mě to, to víš, ale tohle nemá smysl. Co čekáš, že tady najdeš?"

„Spíš co čekám, že tady nenajdu," zamumlala jsem si pro sebe a prošla pod spadlým kusem ohořelých dveří.

Prohlédla jsem úplně každý kousek spáleniště. Dala jsem do toho svou veškerou trpělivost a pečlivost. Našla jsem pouhé dvě věci, kromě popela samozřejmě. Jedna z věcí byl matčin medailonek. Jakmile jsem ho spatřila, myslela jsem, že mám halucinace. Vypadal úplně stejně, jako před rokem na jejím krku. Oheň jej vůbec nepoškodil, čemuž jsem se divila. Byl však hrozně horký na to, abych ho sebrala, a tak jsem musela čekat, až z něj teplota zmizí. Jakmile se to stalo, otevřela jsem ho. Dříve v něm bývala fotka mě a Thomase, ale tentokrát tomu bylo jinak. Byl v něm vložený maličký bílý útržek. Normálního člověka by ani ve snu nenapadlo, že to může něco značit, ale mě ani. Vyňala jsem z něj útržek a otočila jej na druhou stranu.

Červeným písmem se tam nacházel vzkaz: K, jsme naživu. –R

„Panebože," vydechla jsem a oněměle podala vzkaz Oliverovi, který stál vedle mě. „Olivere, chápeš to? Oni věřili, že se sem vrátím a tenhle medailonek najdu."

„Myslíš, že je to znamení, že jsou naživu?" zeptal se a já horlivě přikývla. „Takže plně věříš tomu, že jsou tady někde v okolí a čekají na to, až je najdeš?"

„Vím, že si asi myslíš, že jsem naivní, ale jsem si tím jistá," odvětila jsem a spolu s ním se vydala za Sashou, která na nás čekala mimo spáleniště.

„Kat," Oliver se zastavil a já se na něj překvapeně otočila, „podívej," pobídl mě a sehnul se k zemi. Udělala jsem to samé a všimla si té stejné věci, které si všiml on. Na zemi ležel jeden jediný foto rámeček s rozbitím sklem. Bez váhání jsem ho sebrala, i když byl trochu horký a vyndala z něj fotografii, která se v něm ukrývala. Byla to trochu ohořelá fotka, na které jsem byla já, Thomas a máma s tátou.

Oči se mi zalily slzami a já fotku přitáhla k tělu. Nebyla jsem schopná jediného slova, ale myslím, že žádné slovo teď nebylo potřeba. Měla jsem všechno, co jsem potřebovala. Našla jsem ty dvě nejdůležitější věci z celého domu. Vzpomínky na rodinu. Medailonek jsem si pověsila okolo krku a schovala jej pod bundu, kterou jsem měla na sobě. Fotografii jsem přehnula a schovala si ji do kapsy od bundy. A vzkaz? Ten jsem vhodila do malého ohýnku, který ještě dohoříval. Už jsem ho nepotřebovala. Jediné, co jsem v plamenech nechtěla najít, byly ostatky mých přátel. Právě teď jsem věděla, že jsou naživu. Co jiného jsem si jen mohla přát?