My stories - Evolution of my work

Popis 2015 (7.A) Sever nebo jih?

Jsem Ema, je mi 15 let. Můj kluk se jmenuje Antonio. Mám blod vlasy po mámě, která je ze Španělska. Můj bratr je hnědovlasý po tátovy, který je nor. Do teď jsme bydlely ve Španělsku, v městu Malaga, jenže táta se rozhodl, že se přestěhujeme do Norska...

„Ale tati, je tam zima!" Namítala jsem „Vezmeš si zimní oblečení." „Já nějaké mám?" „Koupíš si ho." S naštvaným výrazem jsem opustila místnost, vyšla jsem schody a zamknula se v pokoji. Vytáhnula jsem z nabíječky mobil a psala Antoniovi „Táta se nedá přemluvit, zítra odjíždíme." Za chvíli mi přišla odpověď. „Miluji tě, nezapomenu." Hodila jsem zbytek věcí do krabic a šla se osprchovat. Vrátila jsem se do pokoje a v slzách usnula...

Zazvonil mi budík, vstala jsem a sešla dolů. Všichni balili zbytek věcí, potraviny a podobně. Vyndala jsem cereálie a nasnídala se, začali jsme přenášet věci do auta...

Táta na mě zakřičel „Emo! Ještě tu poslední krabici."  Snesla jsem krabici dolů a neochotně nasedla do auta a naposledy jsem spatřila náš starý dům, projížděli jsme ulicemi a já naposledy spatřila pláž, oblíbenou restauraci, přátele z pláže, kteří ani nevěděli, že už mě neuvidí. Dala jsem si do uší sluchátka a naposledy se dívala na místa, ve kterých jsem vyrůstala. Zavřela jsem oči a pomalu vydechovala. Ani nevím jak, ale ztratila jsem se v říši snů...

Probudila jsem se ve velkém pokoji. Zdi byli meruňkové, postel byla ze světle hnědého dřeva, s bílím povlečením a spoustou polštářků. Skříň byla velká a také světle hnědá. Na zemi byl bílí měkký koberec, na něm stál dřevěný stolek, také ve světle hnědé barvě a u něj bílá židle. V rohu byli narovnané mé krabice. Byla jsem ze svého nového pokoje nadšená. Přistoupila jsem k velkému oknu a nadšení mě pominulo. Místo zelené trávy tam byla krajina zahalena v bílém sněhu. Vrátila jsem svůj pohled na překrásný pokoj. Vrátila jsem se ke krabicím a vyhrabala černý vršek mích plavek a kraťasy. Oblékla jsem se a vyrazila na průzkum domu. Páni, měl dvě patra. Můj pokoj byl úplně nahoře.  Seběhla jsem po schodech úplně dolů a tam se nacházel obrovský obývák do červené barvy oddělen od kuchyně pouhými třemi schody dolů. V kuchyni byl velký stůl z tmavého dřeva a červená kuchyňská linka. Z obýváku byl vstup do ložnice rodičů.  Byla modrá a na posteli se válel táta. Podíval se na mě tázavým pohledem „Líbí?" Přikývla jsem a on pokračoval „Támhle je naše koupelna, jen naše, do té nikdo chodit nebude, máte svoje." Nadechla jsem se a vyběhla zpět to obýváku a následně do druhého patra. Otevřela jsem dveře a tam byl celý černý pokoj, za dveřmi vykoukla hlava mého bratra „Vypadni!" Zabouchnul přede mnou dveře.  Šla jsem o dveře dál. Byla tam koupelna v béžové barvě.  Nenávidím béžovou, to nebude moje koupelna. Postupně jsem prošla všechny místnosti v druhém patře. Další kuchyň, bože on tu má tělocvičnu na ten jeho fotbal! Dál jsem radši ani nešla a spěchala nahoru. Našla jsem svou bílou koupelnu, pokoj pro hosty. To snad nemyslí vážně! Mám tu vířivku. Vrátila jsem se do pokoje a oblíkla si nové zimní oblečení. Rifle a bílou bundu, na to šálu a seběhla jsem úplně dolů. Ve chvíli, kdy jsem chtěla vyjít ven, někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře. Stála tam hnědovláska s milí úsměvem „Ahoj, jsem Clarisa, vaše sousedka. Nechceš se mou jít ven." „Ráda" Usmála jsem se. Vyšli jsme ven a chvíli jsme si povídali. Pak Clarisa udělala sněhovou kouli a trefila se mi do ruky. „Hej, to studí!" Vykřikla jsem „Co si čekala? Je to sníh." Udělala jsem si taky kouli a začala bitva.

O měsíc později

Křikla jsem na mamku. „Jdu ven s Clar!" „Dobře, ale ne jako včera, do deseti doma." „Jdu s Clar, neslyšela." „Slyšela, ale stejně. Užij si to."  Vyšla jsem ven a zazvonila na Clarisu. Clarisa vyšla ven, povídali jsme si „Tak co, napsal ti Antonio?" „Ne. Od té doby, co jsem odjela, se neozývá." Clar mě objala „To bude dobrý, uvidíš." Nikdy to dobré nebylo, Antonio si našel jinou a mě zůstala jen Clarisa.