Nevzdám se bez boje! [Lev x Yaku] ✔️

6.

Ahoj!!

Věnováno LowerLoser <3 

Šli jsme zpět. Ani jeden z nás se neměl moc do řeči. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Do večeře zbývalo ještě dost času. Podíval jsem se na toho dlouhána vedle sebe a přemýšlel, jestli se ho zeptat, co má teď v plánu. Nechtěl jsem zrovna trávit čas s rodiči a taky jsem nechtěl být sám...no a prostě nakonec Lev nebyl tak hrozný, jak jsem si myslel. Ale za to já se k němu před tím nechoval nejlíp. Bude se mnou vůbec chtít trávit čas? To je jedno, prostě se ho zeptám a uvidíme, řekl jsem si pro sebe. 

,,Hele co teď budeš dělat?" řekli jsme oba naráz a hned na to jsme se začli oba smát. 

,,Už máme i stejné myšlenky..." hlesl jsem a stále se usmíval. 

,,Takže co tedy?" optal jsem se jej, 

,,No jelikož sis ráno nevzal ty sladkosti, můžeme jít ke mně na pokoj a dát si něco dobrého nebo máš snad lepší nápad." ke konci jsem trochu znejistěl. Nechtěl jsem, aby si to pozvání vyložil nějak špatně. 

,,Ne, to zní fajn." řekl jsem a mírně se usmál. 

Došli jsme k mému pokoji, otevřel jsem dveře a pustil jej dovnitř. Sedli jsme si na postel naproti sobě. Vzal jsem tašku se sladkostma adal ji doprostřed. Najednou se na mě překvapeně podíval. 

,,Vážně jsi koupil tohle všechno jen, aby ses mi omluvil?" 

,,No tak nějak jsem si všiml, že jsem tě jedním slovem snad i urazil...nechtěl jsem poukázat na tvou výšku, byla jen moje blbostm, že jsem nedával pozor a když jsem viděl tvůj naštvaný výraz, chtěl jsem to nějak napravit. Navíc i když jsi menší než já, jde z tebe strach a když si dnes hrál a ukázal si, že se nebojíš, měl jsem z toho husí kůži." 

,,Řekl bych, že jsem zvyklý...ale není to pravda, stále si zvykám a když někdo zmíní moji výšku, mám chuť ho nakopnout, protože i malý lidi dokážou velký věci." 

,,Jo to jsi dnes předvedl na výbornou." řekl jsem a začal se smát. 

,,Proč se tvoji rodiče hádají, když jste na dovolené? Teda neodpovídej, jestli je ti to nějak nepřijemný..." 

,,Máme se stěhovat a otec si myslí, že ho chceme opustit...máma se chce přestěhovat do Japonska, což je dost daleko od něj." 

,,A ty s tím souhlasíš?" 

,,No když to bude naposled, nevadí mi to. Máme tam rodinu a mě už nebaví si hledat stále dokola nové kamarády a zvykat si na nové bydlení a školy..." 

,,Tak to by mě taky nebavilo. Těšíš se?" 

,,Docela jo. V jakém městě vlastně bydlíš?" 

,,V hlavním městě. Do jakého města se budeš stěhovat ty?" 

,,To nám mamka ještě neřekla. Kolik ti vlastně je?" 

,,Hlavně se nesměj. Brzy mi bude osmnáct a jo rozhodně na to kvůli svojí výšce nevypadám a tobě?"

Snažil jsem se nevypadat jako úplný idiot. neboť jsem já sám o něm smýšlel jako o malém dítěti, kterému bylo sotva patnáct a najednou se ukáže, že je o dost starší. ,,Mě-mě je patnáct..." nakonec jsem řekl, ale překvapení v mé tváři šlo jen těžko říct a jemu se tam též objevilo.

,,Myslel jsem, že budeš ve stejném věku, ne-li starší a ty jsi dokonce mladší..."

,,No tak asi přestaneme řešit výšku a věk, podle mě jsi fajn a jsem rád, že jsem tě poznal." řekl jsem s úsměvem. 

,,Podle mě...jsem tě ještě ráno chtěl nakopat bůhvíkam, ale teď už nějak nemám chuť, takže jsem rád, že tě poznávám...třeba tahle dovolená nebude tak nudná jako ty předešlé." 

Byl tak přímý, až to bolelo. Přesto jsem se na něj nemohl zlobit.
,,Pokusím se udělat vše, co je v mých silách, aby sis tuhle dovolenou pamatoval jako tu nejlepší." 

Jen jsem se usmál a mé tváře se začaly samovolně červenat. Proč se ke mně snaží být tak milý? To byla otázka, kterou jsem se mu prozatím neodvážil položit. 

Pokračování příště...