Jeník, příběh démona ✅

28. Když démoni tančí

„Cože jsi, Jeníku?" vyhrkla Gréta překvapeně, když se dozvěděla o Surgatových plánech do budoucna.

„Ještě ničím nejsem, pouze jsem vám, stařešino, sdělil, že se chci stát policistou," zamručel démon otráveně.

„Ty se chceš stát mužem zákona a nic jsi mi o tom neřekl?" pokračovala ukřivděně.

„Nechci se stát mužem zákona, chci se stát policistou!"

„Ale to je to samé, ne?"

„To nevím s jistotou."

„Fajn," přerušila nakonec dohadování Gréta. „A jak ti to tedy jde?"

„O tom jsem s vámi chtěl mluvit. Nejde."

„Ale to není možné," protestovala. „Vždyť jsi takový šikovný chlapec. Co se jim na tobě nelíbí?"

„Nezvládám běhat. Ale ne běhat ve smyslu, však víte, běhat. Myslím tím, že pokud pokládáme za běh rychlý pohyb dopředu, pak jej zvládám na výbornou. Pokud ale bereme běh jako činnost, kde se hledí na mrštnost, jsem v tom pekelně špatný."

„Opravdu? To se mi nějak nezdá. Sendviči!" zavolala na čivavu. „Pojď s námi na zahradu. No, pojď, zlatíčko. Ukážeme tady Jeníkovi, jak se to dělá."

Než se Surgat nadál, Gréta již do trávy zabodávala mosazné lžičky, které zřejmě měly reprezentovat jeho největší nepřátele, kužely.

„Pojď, ukaž mi, jak to děláš, Jeníčku," pobídla démona a ten se bez zaváhání rozběhl. Za milisekundu byl u první lžičky, avšak nevybral zatáčku a dopadl zády na plaňkový plůtek, který měl co dělat, aby mu nepodlehl.

„Budu upřímná, je to vážně hrůza, zlato," zasmála se a podala Surgatovi ruku. „Takový karambol jsem neviděla od doby, kdy se Theodor pokusil projet na jednokolce. Ale neboj se, tohle vypilujeme. Zkus se nejdřív podívat, jak to tady zaběhne náš Sendvič."

Pejsek ani nečekal na povel a už byl na trati. Oběhl jednu lžičku, pak druhou a vrátil se ke Grétě jakoby nic.

„Jenže já musím dělat ty, no, osmičky!" postěžoval si Surgat a prstem naznačil jakousi smyčku. „A to je mnohem obtížnější!" protestoval, jenže Sendvič svou nedokonalost ihned napravil.

„To není možné," vydechl démon překvapením. „Jak toho může být to zvíře schopné a já ne?"

„Klíčem je se soustředit," řekla Gréta znalecky. „Musíš být rychlý, ale zároveň umět včas přibrzdit. Víš ty co? Já tě vezmu s sebou."

„S sebou kam konkrétně?" zaváhal.

„No, přeci s sebou na hodinu zumby! Tam tě naučí mrštnosti raz dva. Bude se ti tam moooc líbit," řekla s láskyplným úsměvem, i přesto démona z termínu „hodina zumby" spíše zamrazilo.

„Jsem si docela jist, že ona zumba nebude nic pro mě," bránil se. „Neberte si to osobně, stařešino, ale jistě tam budou ostatní cvičící ve stejném věku i formě jako vy. A oba víme, že mé fyzické schopnosti jsou mnohem vyvinutější než ty vaše."

„Počkej, počkej, zlatíčko. Ty snad naznačuješ, že jsi lepší ve cvičení zumby než já? Dovol mi, abych ti vysvětlila, o co v zumbě doopravdy jde. Je to vlastně takový tanec a cvičení v jednom. Chvíli trvá, než si na to člověk zvykne, takže jsem si docela jistá, že ti v zumbě natrhnu zadek," pronesla odhodlaně.

„Jsem si docela jist, že ne," odvětil arogantně Surgat.

„To už si nepamatuješ, jak to dopadlo, když jsi mi nedal za pravdu minule?" ušklíbla se a démon se otřásl. Ten incident s chilli papričkou ho bude pronásledovat ještě několik století.

„Stále jsi si tak moc jistý v kramflecích?" pošťouchla ho a on jen rázně přikývl. „Dobrá tedy," řekla nakonec. „Pak tě vezmu s sebou a uvidíme, jak moc schopný jsi."

***

„Ahoj holky!" pozdravila své spolucvičitelky Gréta a vstoupila do tělocvičny.

„Zlato, to jsi musela toho svého, vnoučka nebo ať je to, co je to, brát i sem mezi nás? Nestačil ti ten incident s pletením?" zeptala se otráveně Hermína, kterou už pohled na Surgata neděsil, spíše odpuzoval.

„Jeník je už velký kluk, sám si řekl, že by se sem rád podíval, tak proč bych mu v tom bránila?"

Gréta roztáhla růžovou podložku na cvičení a pobídla Surgata, aby se k ní přidal. Démon se přišoural ke stařence. Vůbec se necítil ve své kůži. Zase byl terčem veškeré pozornosti, ale tentokrát nebudil strach. A to se mu nelíbilo. Gréta se rozhodla, že ho jako svého cvičícího parťáka pěkně sladí, a tak Surgat, ničitel světů a zplozenec pekel, obdržel růžovou karimatku a stejně barevnou sportovní čelenku s tílkem.

„Je tento kašparský oblek opravdu nutnost k výkonu tohoto sportu?" bránil se démon a povytáhl si skepticky tílko.

„Je," opověděla stroze. „A teď koukej dávat pozor. Přichází náš instruktor."

„Tak dobře, kočičky," prohlásil rozšafný mládenec v úplém trikotu. „Jste připraveny se trochu zavlnit v bocích?"

„Ano!" zaskandovaly všechny babičky současně.

„Tak jdeme na to!" řekl a sehnul se k přehrávači. Z reproduktorů se začaly linout první tóny Shakiry a jejího Waka Waka, když vtom cvičitel přehrávač opět vypnul. „No, to se na tebe podívejme," jeho oči padly na Surgata, „tebe jsem na svých hodinách ještě neměl, že jo?" Surgat zavrtěl hlavou. „No dobře, já se jmenuju Emil a upozorňuju tě, hochu, že tohle není žádná procházka růžovou zahradou. Bude to dřina, dřina, a ještě jednou dřina. Tady u mě se nikdo nefláká. Je to tak, dámy?" Stařenky souhlasně zajásaly. „Tak dobře, kočičky a kocoure, jdeme na věc. Raz, dva tři...Zumba!"

Písnička ještě ani nedospěla k prvnímu „Tsamina mina, eh eh" a Surgat už nemohl. Nohy se mu pletly a v jednu chvíli měl pocit, že se z démona změnil na stonožku. Tolik pohybu. Tolik kreací. Nezvládal to.

„Stop, stop, stop!" vykřikl Emil rozhořčeně a znovu zastavil přehrávač. „Takhle to nejde, ne vážně. Dáme si pauzu," zatleskal. „Trochu se protáhneme, ano? Myslel jsem, že se rovnou vydáme na zumba vlnu, ale holt to dneska tak lehce nepůjde," zakončil svůj proslov a probodl Surgata pohledem.

„Nic si z toho nedělej. Vlastně se dalo očekávat, že to nepůjde. Před výkonem se člověk má nejdřív rozcvičit," uklidňovala ho Gréta a napila se trošky vody z lahve. Surgat si v tu chvíli uvědomil, že by se mu nějaká ta tekutina také hodila.

„Mohu se od vás napít, stařešino?" zeptal se a upřel na ni prosebná očka.

„Máš žízeň?" podivila se. „Ale proč by ne, zlato, jen si příště nezapomeň vzít svou," řekla a předala mu láhev. „Dodržovat pitný režim je důležité a ve sportu to platí dvojnásob."

Zvláštní, pomyslel si Surgat. Nikdy jsem „pitný režim" nedodržoval a byl jsem spokojený. Jak to, že znám najednou žízeň? A únavu?

„Tak fajn, koťátka, čas na odpočinek už uplynul. Šup, šup, vstávat!"

„To snad ne," zakňoural démon, kterému se „šup, šup, vstávat" ještě nechtělo.

„Vždyť naše lekce ani nezačala," spustil Emil ostře. „Buďto budeš cvičit hezky s ostatníma, fešáku, anebo odejdi z tělocvičny."

„Copak, ty už to chceš vzdát?" zašeptala Gréta spiklenecky.

„Já a vzdát se?!" zavrčel Surgat. „Ne. Nikdy. To se bude dřív v pekle podávat ledová tříšť, než abych to vzdal."

„No, proslovy ti zaručeně jdou," popíchl ho Emil. „Teď uvidíme, jakou máš doopravdy výdrž." Znovu zapnul kazeťák a zahájil tu nejdelší hodinu v Surgatově životě.