Destructive Storm [CZ] ✓

17. | Nepopsatelný pocit

Moje nohy dopadly na pevnou zem a já se protáhla, jelikož jsem měla ze spánku na stromě bolavá záda. Měla jsem před sebou velký úkol a byla jsem z toho značně nervózní. Na druhou stranu jsem se už nemohla dočkat, až Ryana znovu uvidím. Dřív jsem si neuvědomovala, jak moc mi na něm záleží, když byl stále u mě. Co k němu cítím, jsem si uvědomila už v tu chvíli, co odjel do města a nechal mě na statku s Ruby a Melanie. Teď jsem od něj byla oddělená už několik dní a moje srdce pomalu umíralo. Byl čas, abych ho získala zpátky.

„Vstávat, Růženky," zavolala jsem na Sashu s Oliverem, kteří ještě stále spali. „Šup, musíme vyrazit. Máme před sebou ještě pořádný kus cesty."

„Kathleen," ozval se Oliver unaveně. Zahlédla jsem ho, jak si zívl a protáhl se, „ještě chvíli. Jsem tak unavený."

„Říkala jsem, že čas se mnou nebude žádná pohádka," řekla jsem pobaveně, „tak šup! Vstáváme. Myslím, že ti čtyři tam na nás nadosmrti čekat nebudou."

Oliver, Sasha a já jsme vyrazili na cestu. Já jsem byla nabitá energií, ale ti dva vypadali, jakože zrovna dobrou noc nezažili. Nedivila jsem se jim, ani já jsem se zrovna dorůžova nevyspala. Avšak jsem se už nemohla dočkat svých přátel. Upřímně jsem se modlila, aby to nebyla žádná léčka, kterou na nás nastražila Emma. Ale na druhou stranu tu byly různé věci, které tuto teorii vyvracely. Emma sice mohla mít sebevíc chytrá, ale nemohla nevědět, kde byly naše začátky. Možná mi říkala, že mě sledovala, ale takhle inteligentní být nemohla. Doufala jsem, že mi tyhle vzkazy nechávali moji přátelé. Ta zpráva na stromě vypadala jako Thomasova práce.

„V pohodě, Kat?" zaslechla jsem Oliverův hlas a horlivě přikývla. „Já... jen nechci, aby sis od toho dělala přehnaně velké naděje, ano?"

„Jasně," vydechla jsem, „vím, že je to velké riziko. Děkuju, že to toho jdete se mnou, i když tomu zrovna dvakrát nevěříte."

„Věříme tobě," řekla Sasha a já přikývla. Nevěděla jsem, co bych k tomu měla ještě říct.

Byl tu však ještě jeden problém, o které jsem Sashe a Oliverovi ještě neřekla. Cesta k jezeru byla na několik hodin a nám pomalu ale jistě došly zásoby, které jsem měla v batohu. Nevěděla jsem, co si s sebou ti dva vzali, ale nezdálo se, že by s sebou něco podstatného měli. Já si byla jistá tím, že bez doplňování tekutin se daleko nedostaneme. Nejlepší by bylo najít nějaký lesní pramen, ze kterého bychom mohli naše lahve doplnit.

„Kat?"

„Hm?" zabručela jsem na Olivera, aniž bych se za ním otočila, či zastavila. Neměli jsme na to čas.

„Ty už u sebe žádné pití nemáš, viď?" zeptal se okamžitě a já prudce zastavila. „Nemůžeme takhle pokračovat do nekonečna."

„Něco najdeme," řekla jsem přesvědčeně. „Vydržíte to ještě chvíli?"

„Jasně," přidala se Sasha a já ji spatřila, jak se opřela o Olivera.

„Sasho," oslovila jsem ji, „hned si sedni," pobídla jsem ji.

Sasha na tom byla dost mizerně. Dle mého osobního názoru byla mírně dehydrovaná. Naše neustále putování lesem jí v tom jistě nijak nepomohlo. Oliver jí pomohl se posadit a já zalovila v batohu, ve kterém jsem našla jednu lahev, ve které byl poslední zbytek vody. Nebylo toho mnoho, ale alespoň něco. Okamžitě jsem lahev podala Oliverovi a ten si ji ode mě vzal.

„Napij se," odšrouboval víčko lahve a postaral se o to, aby se napila.

„Díky," zašeptala.