Hvězda jménem Hazel Grace.

Výkřik

  Nechte mě ještě spát, pomyslím si v duchu a dál si hraji na schovávanou před vlezlými slunečnými paprsky. Slunce sice miluji, ale po ránu je to zkrátka jiné, ještě když toho v noci moc nenaspíte. Myšlenky se mi toulají zpět k Augustovi a proto, jako na popud rychle vyskakuji z vyhřáté postele, moc přehnaný význam. Rychle (v rámci možností) vylézám z postele. Možná se z ní spíše belhám.

S trocha obtížemi scházím schody dolů do kuchyně. Za stolem už sedí můj otec, jenž si jako každé ráno dopřává kafe a noviny. Když mě zpozoruje, okamžitě odvrací zrak od rozečtených novin a věnuje mi laskavý úsměv. 

,,Dobré ráno miláčku," ozývá se už i mamka, dělající nějaké jídlo, v jejím případě se jednalo o něco hodně výborného, protože moje maminka je tou nejlepší kuchařkou na celé planetě, a pokud se můj čich neplete, pak právě na plotně kouzlí lívanečky.

Neohrabaně si sedám za stůl a užasle pozoruji optimismus vládnoucí mezi mými rodiči. Tu lásku mezi nimi doslova cítím. Jako bych viděla jakési neviditelné pouto, které je spojuje. Nad touto myšlenkou se musím zaculit.

,,Děje se něco?" ptá se mě zvědavě otec.

Rychle zavrtím hlavou a pak už si dál užívám tu skvělou atmosféru naší kuchyně.

,,Mám Vás ráda," špitnu. V tu chvíli mám jakousi potřebu jim to sdělit. Měla bych jim to říkat každou chvíli. Každý den. Dokud nebude pozdě. Silnější lidi snad neexistujou. Mají můj obrovský obdiv a já jsem ji za všechno vděčná. Maminka se ke mě i s plným talířem lívanců otočí. ,,Ale to my tebe taky, zlatíčko." A doslova a do písmene jsem po jednom hned skočila. Mamince jsem věnovala už jen chabý úsměv a zaměřila se na božskou chuť lívanců.

,,Dneska nás s tatínkem napadlo, že bychom mohli vyrazit někam na výlet, co na to říkáš?" s napětím v očích čeká na mou odpověď. 

,,Samozřejmě nic náročného Hazel," doplňuje ji s nepatrnými obavami v očích otec. Ačkoli se mi ten den nikam nchtělo, nakonec jsem jim na výlet kývla. Vypadají tak šťastně a já nechci být tím, kdo to bude kazit. Už jsem jim konec konců život zkazila dost. 

Cesta za oknem auta se dala do pohybu a já se pohodlně uvelebila do sedadla. ,,Připásala ses?"

,,Ano mami," zasalutuji.

Jedeme asi hodinu, když náhle auto zastaví. Možná jsem po cestě spala, a jeli jsme dýl.

,,To už jsme tady?"

Maminka radostně přikývla. Vypadala tak nadšeně, že jen to, v jakém stavu jsem ji viděla mě dělalo šťastnou.

Budova, před níž otec zaparkoval nebyla nějak velká. Právě naopak. Jednalo se o menší stavení béžové barvy.

,,Kde to jsme?" znovu se dožaduji vysvětlení, zatímco se snažím vylézt ven. Ani jeden z rodičů mi neodpovídá. Je to divné. Určitě se proti mě domluvili. Usmívají se a hází po sobě pohledy, při kterých si něco říkají. Nechápavě na ně hledím. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, proč to všechno...

,,Páni!"

,,Líbí se ti to?"

,,Je to dokonalé. Jakto že jsem o tom vůbec nevěděla?" ptám se. Oči mi samým nadšením svítí, stejně tak, jako mým rodičům.

Chodím od obrazu k obrazu. V tomto provizorním muzeu je jsou jich spousty. Vidím tu snad ty nejznámější obrazy z celého světa. Cítím se jako v ráji. Bílé stěny jsou posypány všemi rozmanitými barvami drahých, honosných obrazů. Od da Vinciho Mony Lisy až po Botticelliho Zrození Venuše. Je tu opravdu všechno. A až na pár dalších lidí, je to tu jen pro mě. Každý obraz má své kouzlo a proto si je všechny důkladně prohlížím. Na tváři se mi uvelebil přihlouplý úsměv a já se cítím jako v sedmém nebi.

,,Jsem ráda, že se ti to tady líbí Hazel," přijde ke mě maminka a jemně mě pohladí po rameni.

,,Já... nemám slov. Děkuju." Bez váhání ji lípnu pusu na tvář.

Asi po dvou hodinách, stále cupitám od obrazu k obrazu. Od malby k malbě. Od díla k dílu. Jsem jako očarovaná. Jako jediná se tu nacházím takhle dlouhou dobu. Jenže jak mám odsud odejít? Byl by to hřích opustit takhle významné místo.

Když se ale pomalým, šouravým krokem vracím zpátky k rodičům, kteří se u vchodu vybavují s nějakou paní, zastavím se ještě u jednoho obrazu. Mezi tou spoustou krásných děl jsem na tento obraz úplně zapomněla. S přimhouřeným zrakem si jej prohlížím a prozkoumávám každičký detail. Tato kresba jakoby mě přitahovala víc, než ty ostatní a já si jí přesto předtím nevšimla. A tak tam stojím. Před tím půvabným obrazem a minuty plynou. Ocitám se jako v tranzu. Nejsem schopna přemýšlet, ani se nějak pohnout.

Najednou do mě někdo neohrabaně vráží, čímž způsobuje, že padám na dřevěnou zem.

,,Jste v pořádku slečno? Moc se omlouvám!" zajímá se ten mladík, zatímco mi pomáhá zpátky na nohy. Vypadá víc vystrašeněji než já. To už se ke mě řítí i mí ustaraní rodiče a tážou se, jestli se mi nic nestalo.

Zmateně kývnu.

,,Mimochodem jmenuju se Luke," podává mi ruku chlapec.

,,Hazel," přikývnu. A oplácím mu jeho strašně moc roztomilý úsměv.

,,Máš ráda obrazy, Hazel? Mě osobně se nejvíce líbí právě tenhle. Výkřik, zní to tak...tajemně," konstatuje Luke zatímco pohledem těká z obrazu zpátky ke mě.

,,Proč se mu říká výkřik?" ptám se toho chlapce s pomněnkově modrýma očima, na němž jsem neshledávám absolutně žádnou chybu a se zájmem pozoruji jeho dokonalý obličej a přemítáním nad tím, proč se mnou právě takový pěkný kluk ztrácí čas. Možná ho užírá pocit viny, že mě shodil na zem a proto tu se mnou tlachá vlastně o ničem. Jiný důvod prostě nevidím.

Luke se usměje, čímž přeruší tok mých myšlenek. ,,Jak bych to zkrátil. Malíř, který ho maloval při něm zažíval obrovský smutek..."

A v tu chvíli mi dochází jedna věc. Už vím, proč mě tolik fascinoval. Já se v tom obrazu našla...

Snad se Vám tento příběh zalíbí a budete jej číst:). Jsem ráda, za každý like, koment. Jinak bych se také chtěla omluvit, že jsem tento příběh dlouho nepsala. Taky doufám, že se Vám zalíbí i - zatím - záhadný Luke, o kterém v tomto příběhu ještě dost uslyšíte. Pokud budete chtít, není problém přidávat díly častěji:)