Lovec - Matčina loutka

Ztracené dítě

Vešel jsem dovnitř. Vůbec jsem se necítil příjemně. Tušil jsem, že za to může můj trénink.
Derek mi naznačil, abych si sedl na pohovku. Udělal jsem tak. Cora se posadila vedle mě a Peter se svým naštvaným synovcem naproti mě.
„Ouch, to je nehezké. Kdo se ti pokusil vyrvat ohryzek?“ Zeptal se Peter při pohledu na mé zjizvené hrdlo.
„Deucalion.“ Řekl jsem a pak se usmál. „Zemřel mou rukou.“
Derekovi zajiskřilo v očích.
„Každopádně, to, že jsi tady, není jen tak. Přišel jsi kvůli Matce vlků.“ Řekl Peter.
„Co je zač?“ Zeptal jsem se.
„Je přesně to, co je. Matka vlků. Nebo vlastně Matka všeho. Všechno primární nadpřirozené je její dílo. Říkal jsi, že jsi měl vizi a že ti v ní řekla, že uvidíš všechno hořet. Řekla ještě něco?“ Zeptal se Peter.
„Označila mě za své jediné dítě.“ Řekl jsem tiše.
Peter a Derek si vyměnili pohledy.
„Osud?“ Zeptal se Peter.
„Cože?“ Zeptal jsem se.
„Řekla, že tvé jméno je Osud?“ Zeptal se.
„Jak to víš?“ Zeptal jsem se.
„Calaverovi nenechávají lovce chodit ven jen tak, pokud jim na nich nedojde něco zvláštní. A nejde jen o nadpřirozené schopnosti. Pokud tě nechali chodit venku, nejspíš jsou připraveni tě označit za hrozbu.“ Řekl Derek.
„Pokud jsi Osud, což je mimochodem tvé pravé jméno, které ti bylo dáno ještě předtím, než jsi spatřil světlo světa, nedokážu si představit, jaká odměna je na tvoji hlavu vypsaná.“ Řekl Peter se zvláštní jiskrou v oku.
„Půjdou po něm všichni. Lovci, vlci, kanimy, přízraky.. Budou se ho pokoušet zbavit.“ Řekl Derek tiše.
Zíral jsem na něj s děsem v očích. Cože?
„Ale..“ Vyhrkl jsem. „Ale já jsem jen obyčejný člověk, který se náhodou naučil lovit, i když ještě pár let zpátky by mi táta nesvěřil ani pilník, protože se bál, že bych si vypíchl oko. Není možné, abych byl-“
Peter se přesunul ke mně a zabodl své drápy do mého krku. Zalapal jsem po dechu, když se před mýma očima začala míhat spousta obrazů.
Rudý měsíc, vycházející mezi černými stromy. Žena, jejíž každé oko bylo jiné barvy, utíkající hluboko do lesů. Hrob s keltským křížem ze kterého se vznesl krkavec.  „Magie.“ Ozval se šepot.
Špičaté zuby a kapka krve - upír.
„Magie...“ Ozvalo se znovu.
Mrsknutí dlouhého šupinatého ocasu, hadí oči - kanima. Bílá ruka a rozevláté šaty - víla. Řev. Šílený řev. Výjev se změnil. Na potemnělém nebi se objevilo něco obřího, chrlícího oheň - drak?
Zavytí vlka. Prudce otočila hlavu. Ulovila jej. Napila se z jeho hrdla. Zrození nového druhu - vlkodlak. Magie.
Zvláštní rituál. Oltář, oběť z každého druhu. Oltář praskl. Porodila dítě.
„Osud.. Je to Osud.. Jeho jméno je Osud..“ Ozývalo se odevšad.
Vypadalo jako člověk. Na jeho čelo dopadla kapička krve. Vzápětí však zmizela. Jeho oči zazářily fialovou barvou. Koleno každého stvoření v tom okamžiku pokleklo a nikdo nevěděl, proč. Byla to magie toho dítěte? Bylo silné.
Porodila jej. Nestvořila.
„Stiles Stilinski.. Osud.. Magie...“ Ozývalo se.
Rudé a zlaté oko se zadívalo mým směrem.
A pak vše zmizelo.
Peter prudce vytáhl drápy z mé kůže. Rány se jako zázrakem okamžitě zahojily.
„Magie..“ Ozvalo se mi znovu v hlavě.
„Co to bylo?“ Zeptal jsem se roztřeseně.
On však neodpověděl. Místo toho začal vrčet a já si byl téměř jistý, že se mě chystal zabít..