Jeník, příběh démona ✅

29. Běh, klik a překvapení

„Moc nechápu, co mi na této lekci mělo pomoci zvládnout člunkový běh," řekl rozlámaný Surgat při cestě domů.

„Tahle hodina ti měla pomoct v lepší koordinaci těla. Až před ty kužely znovu nastoupíš, nebudeš utíkat jak rozjetá lokomotiva. Vezmeš si trochu Emilovy elegance, smícháš ji se Sendvičovou mrštností a bude to."

„Jsem stále velice skeptický."

„Na to existuje jednoduché řešení – nebuď."

Společně vešli na dvorek, kde je už nadšeně vítal Sendvič.

„Nazdárek miláčku!" pozdravila ho Gréta. „Podíváme se teď, jak to našemu šampiónovi jde, co ty na to?" řekla a sehnula se, aby mohla pejska lépe podrbat za ušima.

„Opravdu nevím, jak by mi nějaké tajtrdlíkování s mužem, který měl v sobě víc tepla než všechny pekelné ohně dohromady, mohlo pomoct."

„Tak pozor, Emil je skvělý instruktor, jen nemá rád, když se mu na hodině někdo fláká."

„Samozřejmě," procedil skrz tesáky Surgat. „Já jsem zapomněl, že pan Emil je vlastně naprosto dokonalý."

„Počkej, počkej, počkej. Já už vím, o co ti jde," zasmála se babička. „Ty žárlíš!" Démon odmítavě zakroutil hlavou. „Ale ano, žárlíš. Nezvládneš přijmout fakt, že bych mohla chválit jiného muže než tebe."

„Problém je, že nechválíte muže, stařešino, ale globální oteplování."

„No jistě, jen si ho dobírej, ale já moc dobře vím, odkud vítr fouká. A teď šup. Honem, honem, ať už máš tuhle naši cvičnou trať za sebou."

Surgat ohrnul nos. Tak což, pomyslel si. Jdeme na to. Na druhé straně zahrady bylo ještě vidět pár polámaných planěk plotu od jeho posledního nezdařeného pokusu. Připravil se ke startu.

„Jo, Jeníku. Ještě tě na chvíli vyruším, jestli můžu," řekla Gréta. Démon k ní natočil hlavu a nastražil uši. „Běž pomaleji, než jsi zvyklý a začni zatáčet už v půlce. I tak budeš šíleně rychlý a obloukem lžičku krásně oběhneš."

No nevím, nevím, pomyslel si démon otráveně. Ale tak zkusit se má všechno. Připravil se a na Grétino písknutí vystartoval. Běžel na půl plynu, ale lidské oko by jej stejně bylo schopné rozeznat jen jako rudou šmouhu. V půlce trati už začal zatáčet doleva, jak mu Gréta předtím doporučila, a světe div se, ono to vážně fungovalo! Kolem lžičky vyšvihl naprosto předpisový oblouk a pokračoval v běhu. V půlce znovu zatočil, a výsledek byl stejný, naprosto vydařený, pěkný oblouček.

„Jak jsem to... Co jsem to..."

Neměl slov. Zabrzdil před Grétou a zůstal stát v němém úžasu. Zaběhl to. Dokázal to. Stále tomu nevěřil, ale bylo tomu tak. Zdá se, že i někdo takové výšky a hmotnosti v sobě nakonec dokáže najít trochu té hbitosti. Jen to chce trochu toho tréninku a Emila.

***

„Velice působivé. Netušil jsem, že to zvládneš tak, tak," policista se snažil přijít na správné slovo, „tak... ladně."

„Ale dokázal jsem to. Stanu se tedy už policistou?" zeptal se Surgat nedočkavě.

„Kéž by to bylo tak snadné." Policista otočil na další stránku svého bloku. „Ještě musíš zvládnout celostní motorický test. Předvedeš mi tu stoj spatný, lehneš si na břicho, znovu stoj a pak si lehneš na záda. A takhle to budeš opakovat dvě minuty. Ale musíš jet co nejrychleji a nesmíš se zastavit, rozumíš? Můžeme tedy začít?"

„Ale jistěže," zazubil se Surgat. Tohle mám v kapse, pomyslel si.

A taky že jo. Už v půlce cvičení ho musel policista zastavit, protože démon překonal hranici jednoho sta opakování. Nadprůměrný výkon pro člověka, pouhá rozcvička pro démona.

„Tak už je ze mě ten policista?" zazubil se démon.

„Cením si tvého nadšení, ale přestaň s tím, jo? Hrozně mi připomínáš oslíka ze Shreka a jeho: ‚Už tam budem? Už tam budem?' Čeká tě ještě dlouhá cesta, chlapáku."

„Nemožné, cokoli, co řekneš, tak provedu. Hned teď a tady."

„No, dobře. Jako čtvrtý test jsou předepsány kliky."

„Výborně. Kolik jich chcete? Tisíc? Dva tisíce? Půl milionu?"

„Myslím, že stačí tak jedna stovka, alespoň na tvé poměry."

„Dobrá tedy," řekl a předvedl bez jediného zadýchání celou sadu. „Co dál? Jaká další záležitost je na mě přichystána, aby prověřila mé fyzické předpoklady?"

„Vlastně už žádná," řekl a všiml si rozzářených Surgatových očí. „A ne, stále to z tebe nedělá policistu. Je tu totiž jedna důležitá věc. Jednou z podmínek přijímacího řízení je i úspěšné složení psychologického testu."

„S tím nemám jediný problém. Prosím, já rád sdělím vše o své pekelné osobnosti. Můžete si mě i vyhledat na Firebooku."

„To je právě trochu problém. Víš, já jako věřím celé té tvé ztřeštěné teorii, že jsi démon. Ale už do své písemné přihlášky jsi do kolonky jméno vyplnil Surgat, démon nižší třídy, ničitel světů. Už víš, kde je chyba?"

„Pravda, zapomněl jsem dodat zplozenec pekel."

„Vidíš? A kvůli tomu tě tam nechci pustit. Jestli tě z jakéhokoli důvodu shledají nehodícím se nebo, co já vím, narušeným, tak..."

„Tak co?"

„Tak bys musel čekat další dva roky na novou příležitost. A co jsem pochopil, tak trpělivost není tvoje silná stránka."

„Mohu od vás dostat nějaké rady, jak to co nejlépe složit?"

„No, neměl bych nic takového říkat. Celkově máme zakázáno takhle radit účastníkům. Ale můžu ti dát jeden tip, tak teď dobře poslouchej." Surgat se přikrčil a natočil k němu hlavu. „NIKOMU PROBOHA NEŘÍKEJ, ŽE JSI ZPLOZENEC PEKEL!" zařval z plných plic.

„Cože?!" Démon se odtáhl. „Mohl jsem ztratit sluch!"

„Prostě se tam nechovej jako magor, jasný? Jen proboha už žádné zplozence pekel, ničitele světů a jiné démonické věci. To je totiž moc nebere."

„Nuže dobrá, ale už nikdy neříkejte to slovo."

„Jaké slovo?"

„Kdybych vám ho řekl, tak by to již pozbylo smyslu, nemyslíte?" Surgat se rozloučil s policistou a odcházel směrem domů.

„Proboha, co to jen bylo za chlapíka," zamumlal pro sebe policista, a i z takové dálky zaslechl démona křičícího: „UŽ ZASEEE!"

O sluch tedy Surgat nepřišel.