Těžký život buldočí

I. Křehký

Ať už se o buldočka zajímáte kratší, či delší chvíli, jedno víte stoprocentně - jejich zdraví není nic, co by si tohle plemeno dalo za rámeček. Ostatně je to jedno z plemen, které spatříte téměř pokaždé, co otevřete dveře do čekárny na veterině. Když tam nejsou se záněty v uších, třetím víčkem, problémem s kůží či vypadáváním srsti, budou tam stoprocentně třeba s vyhřezlou ploténkou nebo alergií.

Jenže dokud máte svého buldočka zdravého jako rybku, říkáte si, že zrovna ten váš je ta sněhová vločka, která měla štěstí a při narození jí osud přimíchal do vínku i bezproblémové žití a bytí bez trávení hodin na veterinární klinice.

Vítejte v našem příběhu, ve kterém figuruje Brownie. Francouzský buldoček s jedním hnědým flíčkem přes pravé oko a dvěma dalšími přes záda, tvořící dojem andělských křídel (někdo nás měl varovat, že anděl je jen na povrchu a uvnitř se nachází spíš ďábel). Brownie má klasickou povahu buldočka, je tvrdohlavý, závislý na naší přítomnosti, má rád jídlo a kamarádí se i se psem, který by ho chtěl spíš schrupnout jako svačinku, než se s ním podělit o míček.

Už jsem měla tisíc příležitostí, jak začít tenhle příběh. Tolik šťastných a veselých chvil, tolik zážitků, které by byly skvělým úvodním pohledem do našeho života. Ale já nezačala. A možná i proto musela vstoupit do jinak bezproblémového žití našeho chlupatého štěstí jedna nemilá událost, která mi vcelku změnila pohled na to, jak křehký život může být.

Byla středa večer a já se vracela ze svého nejdelšího pracovního dne. Na půli cesty jsme se potkali s mým přítelem, který se zrovna taktéž vracel z náročného dne. Po otevření vchodových dveří mě zarazila značně flekatá podlaha.

"On tu všude čůral?" Zeptal se zděšeně Jirka a s nevěřícným pohledem očima hltal každý kout místnosti.

"Nezdá se mi. Spíš jen chtěl." Vypadalo to, jako by nám v předsíni pršelo. Brownie vyskočil z pelíšku a po krátkém přivítání se do něj opět vrátil. Neměl ani chuť přinést nám hračku a pochlubit se s ní tak, jak to obvykle dělával. Nezdálo se mi to. A pak to přišlo. Zvedl se, zkroutil se jako kočka a s hlasitým povzdechem a kňučením vytvářel něco, co zřejmě měl být marný pokus o vyčůrání se. Oba jsme se s Jirkou lekli, Brownieho okřikli a připnuli na kšíry, abychom ho vzali vyčůrat ven. Jenže tam se situace opakovala. Chodil a každých patnáct vteřin zastavil, aby to zkusil znovu. Jenže byl večer a ani jednoho z nás nenapadlo podívat se, zda opravdu čůrá, nebo mu to stále nejde.

Nemohla jsem se na něj dívat. Po chvíli, co jsme se vrátili domů, jsem pochopila, že je tu něco opravdu špatně. Už jsem neváhala ani chvíli, zvedla jsem telefon a vytáčela veterinářku, kterou jsme měli nejblíž. Po popsání celé situace mi řekla jen "Přijďte zítra do ordinace, ordinuji od dvou hodin." Zamrazilo mě. Má vydržet do dvou hodin v takovémhle stavu? Vše jsem tlumočila Jirkovi. Nelíbilo se to ani jednomu, ale řekli jsme si, že to určitě zvládne a hned ve dvě hodiny budeme stát před ordinací. Veterinářka nás uklidňovala tím, že může mít jen nastydlý močový měchýř, takže to určitě nebude tak zlé.

Dalšího dne ráno, když byl Jirka na cestě do práce a já se teprve chystala Brownieho vyvenčit, jsem našla Brownieho schouleného v pelíšku. Celý se třásl, kňučel a naříkal tak, že jsem se rozbrečela a řekla si, že rozhodně do dvou hodin čekat nebudeme. Nikdo ale v tu chvíli ještě neordinoval a já musela do práce. Brownieho jsem rychle vyvenčila, což stejně nebylo platné, a ubrečená šla do práce.

"Co se stalo? Co se děje?" Ptaly se kolegyně hned poté, co jsem otevřela dveře do kanceláře. Vše jsem jim vysvětlila a byla smířená s tím, že to Brownie doma nějak vydrží, že určitě bude spát a pak ho konečně odvedeme k veterinářce.

"Víš, že může mít ledvinový kameny? Třeba se nemůže vyčůrat, to musíte vyřešit hned!" Varovala mě kolegyně. V tu chvíli přišla ředitelka, která se zděsila pohledem na mě. Nechci si ani představovat, jak jsem musela vypadat. Všechno jsem jí objasnila a ona s klidným hlasem řekla "Jestli je to takhle vážné, běžte hned. My jsme tu milovníci psů, my pro to máme všichni pochopení přece." Což mě jen utvrdilo v tom, že už bych opravdu neměla čekat, protože to může být horší, než jsem si myslela. Jirka se z práce utrhnout v tu chvíli nemohl, takže jsem se domluvila s tátou a ani ne za půl hodiny jsme vyjeli na veterinární kliniku, na tu nejlepší v okolí.

Brownie vypadal po mém příchodu domů strašně. Klepal se ještě víc, ani mě u dveří nevítal. Rychle jsem sbalila všechny důležité věci včetně deky, kterou jsem si dala na nohy, na které jsem si pak Brownieho položila. Normálně jezdí připoutaný ve svém boxu na zadní sedačce, ale v tuto chvíli jsme v tátově autě jeli tak, abych ho mohla aspoň trochu uklidňovat.

Po půl hodině nás v ordinaci čekalo kompletní vyšetření, při kterém už ani neměl sílu protestovat.

"Slečno, my si tady Brownieho necháme, budeme ho rovnou operovat. Dáme vám vědět, jakmile bude po operaci a budete si pro něj moci přijet." Sdělila mi sestřička a Brownieho mi vzala z náručí.