2. kapitola

262 18 2
                                    

Před školou jsem se z hluboka nadechla a ještě trochu doufala, že se to změní. Že by mě mohli přijat do kolektivu, že bych si našla kamarády. S tímhle vším jsem zkončila jakmile mě do reality vrátil kluk který do mě strčil a mě spadli všechny věci. Bohužel to nedopadlo tak, jako ve filmech, hnědovlasý kluk se neohnul a nepomáhal mi se sbíráním věcí, nepodívali jsme se vzájemně do očí a nezamilovali se do sebe. Ne, že by byl tak hezký nebo milý ale byla bych ráda kdybych měla někoho na své straně. On se na mě podíval řekl něco jako ,, Co ma mě šmatáš? Čubko." a odpochodoval si to pryč, samozřejmě nezapomněl na to, aby mi na věci ještě šlápnul. Věci jsem si sebrala i s otiskem jeho boty na mojí učebnici matiky a šla jsem ke skřínce. Tu jsem otevřela a vypadlo na mě snad milion tampónů, na poličce byl nápis "Dobrou chuť". Tak to teda pěkně děkuju. Brr.. Všichni se mi hned začali smát a pokřikovat nadávky, které se dělily do dvou skupin :
1. Na mě pokřikovali ať jich nesním tolik abych se jim tu nevyzvracela nebo kdybych jich měla málo tak můžu dostat i použité.
2. Jestli mám tak silné krámy a podobné věci.
Děti ďábla. U normálního člověka byste tuto situaci brali jako 'Den blbec' , ale u mě je to normální. Bohužel. Nechci abyste mě litovali a tak, ale abyste si uvědomili, že jsme vlastně všichni lidi. Všichni děláme chyby a všichni nějaké máme. A pokud jste typ člověka jako já, najděte si nějakou možnost jak od toho utéct někam daleko a zapomenout. Bohužel má možnost nebyla zrovna ta nejlepší.

InvisibleKde žijí příběhy. Začni objevovat