Už odmalička mi bylo rodiči říkáno , že jsem jiná. Jiná než ostatní . Jenže když jste jiní než ostatní , máte dvě možnosti. Buď jste svou divností výjimeční ,jste ti co něčeho v životě dosáhnou , ti co mají nadhled. Já bohužel patřím do té druhé skupiny. Do skupiny zbytků. Zbytků kteří nikam nepatří. Zbytku který je ignorován a opovrhován ostatními lidmi a ztratí se v nich jako jehla v kupce sena. Je to jako s jídlem. Rodina se sejde u jednoho velkého stolu s pečení , bramborovým salátem a dortem. Všichni si na jídle výtečně pochutnají , ale zbytky? Ty už nikdo nechce. Přitom to je úplně to samé jídlo , jenom v menším množství a trochu vychladlé. Stejně ho nikdo nechce. A zbytky jsou pak s pocitem naprosté samoty hozené do koše. Stane se z nich odpad.
„Hej Šmudlo." Ozve se těsně za mým uchem známý hlas. Naježí se mi všechny chlupy , když mě dvě vypracované ruce chytí pod paží a vyzvednou do vzduchu.
„Takže pánové, vsadím se že váží tak něco okolo třiceti kilo." Řekne Max a párkrát se mnou nahoru a dolů zaschybuje jako s činkou.
„Maxi , co to zase děláš?" Kopu nohama.
„Ale no tak Šmudlo nezlob. Jenom jsme se tady s Patrikem vsadili kolik asi váží taková plochá holka jako ty. On tvrdil , že určitě něco kolem padesáti , ale na takové váhy si samá kost a kůže. Chci si jen ověřit jestli se trefil on , nebo já se svými třiceti kily."
„Pusť mě!"
„Proč? Tobě se tam nahoře nelíbí?"
Max s Patrikem se začali smát. Zřejmě jim moje kopání nohama dělá radost.
„ Maximiliane! Okamžitě Emily pusť!" Ozve se z rohu. Všichni tři otočíme hlavy. V horu stojí Jacob Smith , nejlepší kamarád Maxe a zároveň největší klaďas na škole.
Max jako poslušný pejsek poslechl svého pána a pustil mě. Odběhla jsem na druhý konec místnosti od toho hajzla , dělající mi každý den ve škole peklo.
„ No tak kamaráde , to byla jenom taková sranda. Nemůžu za to , že tady někdo nemá smysl pro humor." Probodne mě Max očima s širokým zubatým úsměvem. „ Ne každý chápe ten tvůj humor. " Jacob protočí panenky a se starostlivým pohledem se mě zeptá jestli jsem v pořádku. Jenom přikývnu , i když vůbec v pořádku nejsem. Max Jones mi dělá naschvály už od té doby , co jsem přišla na tuhle školu. Jako první mi dal tu otřesnou přezdívku : Šmudla. Musím sice uznat , že se s ní celkem trefil. Na líčení jako ostatní holky moc nedbám , bez svých kulatých sklíček ,připomínající brýle Harryho Pottera , vidím všechno rozmazaně a vlasy nosím v stále rozcuchaných drdolech , můj styl oblečení není taky zrovna ukázkový. Vážně jsem taková Šmudla.
Kéž bych mohla zůstat jen u přezdívky. Například minulý týden mi nějakým způsobem do skříňky naskládal miliardu kondomů. Když jsem ji otevřela , svalily se na mě jako tsunami. V jídelně do mě schválně drcnul a já na sebe vyklopila celý tác s jídlem. O neustálém otravování v hodinách a narážkách na mou postavu a vzhled nemluvě. Jacob s Patrikem se o něčem začali dohadovat , ale to já nevnímala. Jediné co moje smysly vnímali byl ten jeho šibalský úsměv usazený na tváři. Co se Maxovi muselo uznat je to, že je vážně pohledný , dokonce i když si obarvil vlasy na modro kvůli nějaké sázce , zůstal stále hlavním hrdinou mnoha dívčích snů. S úsměvem pozoroval svoje dva hádající se kamarády.
„Na ty tvoje dětinské výlevy teď nemám náladu." Odfrkl Jacob a naštvaně šel přes chodbu dál. Patrik zcela přirozeně šel za ním a neustále mu něco vymlouval. Jediný Max zůstal.
Nervózně jsem polkla. Pomoc. Jacobe , vrať se! S šibalským úsměvem se tentokrát obrátil na mě. Moje tělo reagovalo automaticky , přitisklo se ke stěně a strachem se roztřáslo. Bylo mu jedno , že moje hlava řve: UTÍKEJ! NENECH SI TO LÍBIT! BRAŇ SE! Tělo neposlouchalo , chovalo se jako vyplašené kuře , schovávající se v kurníku před liškou. Maxovi se pravděpodobně líbilo že se ho bojím , jelikož se mu úsměv prohloubil. Pomalými kroky vyrazil směrem ke mně. Čím blíže byl , tím více jsem se třásla. Někdy. Opravdu jenom někdy , jsem se přistihla , jak na Maxe po kradmu koukám. Nemějte mi to za zlé. Pohled na něj byl zkrátka jedna báseň. Vlasy měl výrazně modré a neustále rozcuchané do ježoura. Tmavě modré oči lemovalo husté hnědé obočí a pod tričkem se mu rýsovaly svaly a vypracované břicho. Stačil jen jediný pohled ,jen jeden a to ten , s kterým se na mě dívá teď. Ten pohled mi vždycky připomene , že vzhled je jen klam a tenhle člověk je zlý . Připomene mi všechny ty věci , co mi provedl a řekl a všechny ty večery , kdy se mi v hlavě pořád dokola ozýval Maxův hlas jako ozvěna. Nedokázala jsem zavřít oči. Ten hlas mě každý večer , každou noc , každou minutu přiměl k slzám a ukazoval mi , jak jsem ošklivá a zbytečná.
ČTEŠ
Nepochopení
Любовные романыDokáže se z nenávisti stát láska , pokud zjistíte , že ten daný člověk je jediný , kdo vás opravdu chápe? Dá se odpustit neodpustitelné? Dá se zamilovat do někoho , kvůli kterému se cítíte jako nikdo ,pokud zjistíte , že on se cítí úplně stejně jako...