,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

61.

Ahoj!! Vítám vás u finální kapitoly, snad se bude líbit a mockrát děkuji, že jste vydrželi až sem. 

Když jsem se probudil, leknutím jsem sebou škubl z toho, co jsem viděl a málem schodil Toorua z pohovky. Štípl jsem se do ruky, abych se přesvědčil, jestli jsem se jen neprobudil v jiném snu. Ne byla to skutečnost. Ale která skutečnost vedla k tomu, že tu Tooruovo matka a mé rodiče spali v sedě vedle sebe přímo naproti nám? To se opili nebo co? 
,,Tooru, zlatíčko...vstávej. Nejspíš máme problém." šeptal jsem a při tom jej hladil po tváři. 

,,Jaký problém?" řekl jsem ospale a mnul si oči. Ovšem když jsem dal ruce pryč, nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Jak se tohle stalo by mě fakt zajímalo. 

,,Taky nechápeš, že? Co s nimi uděláme?" optal jsem se jej, ale už jen podle jeho úsměvu jsem věděl, že řekne nějakou hloupost. 

,,Zabijeme je ve spánku..." řekl se smíchem. 

,,Vypadáme snad jako mafiáni?" 

,,Ne, ale věřím, že bys byl ten nejvíc sexy mafián. Půjdeme se umýt a pak připravíme nějaký vyprošťovák a něco k snídani." 

,,Dobře. Jdu do koupelny nahoře. Skočím do obchodu a ty jim namíchej něco, co je dostane na nohy." 

,,Ale ne že se někde budeš zdržovat." 

Poslal jsem mu vzdušný polibek a šel do koupelny v horním patře. Spáchal jsem každodenní obvyklou hygienu a následně se šel převléknout. Když jsem sešel dolů, Tooru už něco dělal v kuchyni. Zezadu jsem jej objal a věnoval mu polibek na krk. 
,,Mohl bych takhle s tebou být věčnost, mimochodem ten prsten ti sluší." pošeptal jsem a dal se na odchod. 

Došel jsem do obchodu poblíž. Koupil jsem nějaké pečivo, pití, zeleninu a ovoce. No dá se říct vše, co mi přišlo pod ruku. Cestou zpět jsem přemýšlel, zda otec změnil názor. Protože, jestli chce, abych se vrátil a stejně bude proti, abych byl s Tooruem, může na svého syna zapomenout úplně. Čím blíž jsem byl, tím víc tlouklo mé srdce hlasitěji. Bál jsem se toho, co by mohlo nastat. Pomalu jsem si otevřel dveře od domu a snažil se být tichý jako myška, abych třeba zaslechl, o čem se baví. Jenže to bych to nesměl být já a do něčeho nenarazit. Začal jsem trochu nadávat.

,,Počkej zlato, pomůžu ti s tím." snažil jsem se překrýt Hajimeho naštvanost vyplývající z jeho nešikovnosti. Rychle jsem běžel k němu a vzal tašky s nákupem do kuchyně. Přicupital ke mně i s omluvou. Jen jsem se na něj usmál a políbil jej. 
,,Dnes vypadá i tvůj otec v pohodě. Nevím, co s ním má matka provedla, ale ptát jsem se radši nechtěl. Teď běž za nimi a já zatím připravím snídani." pošeptal jsem mu a neubránil se stisknutí jeho pevného pozadí. 

Prevít jeden, zaklel jsem. Počkej Tooru!
,,Ahoj mami..." políbil jsem ji do vlasů. ,,i tebe zdravím, otče." dodal jsem. 

,,Hajime, mrzí mě...co jsem tenkrát řekl o tobě i Tooruovi. Je mi jasné, že mi to jen tak neodpustíš a ani nemusíš. jen chci abys věděl, že ti nebudu bránit ve štěstí." řekl omluvně otec a šlo na něm vidět, že to myslí vážně. 

,,Beru na vědomí." řekl jsem a posadil se vedle matky. 

,,Tooru, můžeš sem na chvilku?" volala na něj jeho matka. 

,,Necháš mě to aspoň dodělat?" zavolal jsem nazpátek. Člověk jim připravuje snídani a oni nemůžou ani chvíli počkat, pomyslel jsem si. Rychle jsem to dodělal a odnesl to na stůl. 
,,Copak jsi tak nutně potřebovala?" optal jsem se. 

,,Chtěli jsme se vás na něco zeptat. Když jsme včera přišli, tak trochu jsme vás sledovali..." 

,,Nemohli jsme si nevšimnout, když jsme se ráno probudili..." přerušil jsem ji. 

,,No možná jsme to trochu přepískli s počtem drinků, ale to je jedno. Jak jsme vás tak pozorovali, nemohli jsme si nevšimnout těch prstenů...mohli byste nám povědět, co to znamená." 

,,No jelikož jsme spřízněné duše, máme i stejné myšlení a jaksi jsme si vzájemně darovali prsten, který se nám zalíbil už v dětství. Takže i když to bylo neplánovaně, můžete se někdy v budoucnu těšit na svatbu." řekl jsem nadšeně. Sám jsem z toho měl pořád hroznou radost. 

,,Snad tedy nebudete proti? Rádi bychom vás tam viděli." dodal jsem k Tooruovo proslovu. 

,,Rozhodně ne, vy jste tak kouzelní. Jen nikam nespěchejte." 

,,Nemusíš se bát, mami. Doděláme vyšší střední. Zapíšeme se na stejnou univerzitu. Než začne, najdeme si byt a až někdy potom, co vystudujem přijde řada na svatbu." 

,,Takže asi nemáme, počítat s tím, že se vrátíš domů?" optala se má matka.

,,Vrátím se domů, ale jak asi tušíte, většinu času budu trávit s Tooruem." 

,,Dobře." odpověděla a pořád se usmívala. 

Vlastně všichni se tak nějak usmívali a já byl opravdu šťastný. Teď se mi dýchalo o dost lépe. 

,,Sice nevypadáte nejlíp, což je samozřejmě jen vtip, ale co kdybychom si udělali první rodinnou fotku?" zvolal jsem se smíchem. Když se všichni seskupili k sobě. Vzal jsem selfie tyč a dal na ní mobil. S napočítáním do tří jsme se všichni usmáli a fotka byla hotová. 

Konec!!!

Ještě jednou bych chtěla poděkovat za všechny ty hlasy a krásné komentáře, které jste tomuto příběhu věnovali a budu moc ráda, když vás uvidím u nových příběhů

S láskou Vaše Tsukki ♥️