MY ONI [kiribaku one shot]

My Oni

Pohled Bakuga:

Nikdy jsem nebyl někým, kdo měl velký zájem o kulturu nebo náboženství, vždy jsem byl spíše vědec. Když jsem se podíval na vyřezávanou sochu Oni, zamračil jsem se. Tvor měl dva rohy, které mu rostli z čela a jeho křičící zkreslená ústa odhalila špičaté, dravé zuby.

Tch.

Málokdy jsem viděl něco tak ošklivého.

Stále jsem nemohl odvrátit pohled. Tyto postavy jsem znal. Téměř každý chrám v Japonsku odkazoval na démony, Oni. Ale už jsem tak dlouho opouštěl staré tradice a obrátil se k vědě, kterou jsem si těžko pamatoval, když jsem se naposledy podrobně podíval na takovou postavu. Kromě těch levných plastových masek, které byly na festivalech tak populární.

Byla to jen náhoda, že jsem kráčel touto ulicí. Moje matka mě  přesvědčila abych znovu přišel na návštěvu. Posledních pár let jsem se návštěvě vyhýbal, a tak jsem se nakonec o víkendu vydal k rodičům. Ve vlaku zpět do Tokia však došlo k porušení výhybky, takže jsem musel použít alternativní trasu. A protože jsem neměl chuť znovu měnit vagón a trávit více času v přeplněném  metru, rozhodl jsem se, že místo toho půjdu jen pěšky do svého bytu.

Svatyně, před kterou jsem stál, byla malá a ani jsem nevěděl, že existuje. Malá socha démona byla osvětlena zapadajícím sluncem a hluboké skleněné oči vypadaly, jako by se červenaly. Jeho pohled mi hořel přímo do paměti .

Všiml jsem si, že tam několik minut stojím a dívám se na Oni. Nevěděl jsem o nich moc. Byli to démoni a podle toho, jaké legendě se věřilo, byli to skuteční ďáblové, lidští protivníci, prostí mučitelé nebo strážci u vchodu do podsvětí. Někdy se vyskytly i příběhy postav, které vypadaly jako démoni, ale byly ve skutečnosti dobré a přiléhaly k lidem.

Protáhl jsem si prsty a unaveně jsem sevřel oči. Měl jsem dlouhý den, ve vlaku bylo plno a dusno a teď jsem stál před touto hloupou sochou, jako bych byl zmrzlý. Aniž bych promarnil další pohled na postavu démona, pokračoval jsem dál. Vlastně jsem nechtěl nic lepšího, než jen jít spát, protože jsem zítra ráno musel jít do laboratoře. Zrychlil jsem tempo.

Když jsem konečně dorazil do komplexu budov, kde se nacházel můj byt, slunce už zapadlo. Podcenil jsem vzdálenost a pravděpodobně by bylo lepší jet metrem, ale alespoň jsem se tak dostal na čerstvý vzduch. Byl to čerstvý vzduch velkého města, jako je Tokio, ale přesto. Dojížděl jsem mezi laboratoří a mým bytem tak dlouho, že jsem zapomněl, jak dobré je ten trochu chodit a vyčistit si hlavu.

Když jsem se dostal do nejvyššího patra, trochu jsem se zadýchal. Mohl jsem jet výtahem, ale využil jsem každou příležitost, abych zůstal fit. Koneckonců, hodiny tréninku, který jsem tak pracně dělal mezi svou dlouhou pracovní dobou, by neměly být zbytečné. Vložil jsem klíč do zámku mého podkrovního bytu. Když jsem otevřel dveře, udeřil mě lehce zatuchlý zápach opuštěného bytu.

Miloval jsem svůj byt. Byl prostorný, moderní a pohled na Tokio byl úchvatný. Vlastnit takový byt ve věku 25 let bylo jistě něco, o čem by mnozí nemohl tvrdit. Ale tvrdě jsem pracoval na každém metru čtverečním. Pracoval jsem jako biochemik v  lékařském výzkumu a aniž jsem se chválil, byl jsem zatraceně dobrý v tom, co jsem udělal, a v oboru nebylo mnoho lidí, kteří by mi mohli držet svíčku.

Otevřel jsem okno, abych propustil čerstvý vzduch, a vrhl se na velký kožený gauč. Vyčerpaných jsem popadl ovladač a zapnul plochou obrazovku visící na protější zdi. S malým zájmem jsem poslouchal, jak hlasatel hlásí zprávy o dnešních událostech. Vyčerpaný jsem zavřel oči a ani jsem si nevšiml, že usínám.