Neviditelná křídla

9.

David

Byla celá bledá a můj děda na ní vyděšeně koukal. „Cose děje?" zeptal se Ivan. Děda se podíval na Kas, která skláněla pohledk zemi. Ona něco ví, něco se tady děje a mě to uniká. Clare se mi začalalehce třást v náručí a za chvíli jsem ucítil jenom její bezvládné tělo.„Je slabá, moc dlouho tady s námi stejně nepřežije, odneste jí do pokoje."Rozkázal otec a pak se otočil na patě a zmizel. Nejspíš hledat další dívky,které by mohl vyzkoušet. „To vaše zkoušení nemá cenu, ona se do tebe musízamilovat, pak, až ten polibek bude fungovat." Pronesl děda, a dál se zkoumavědíval na Clare. Pak obrátil pohled naKas a řekl jí: „Pojď, jsem, holka." Kas k nám neochotně došla a ruce mělazatnuté v pěst. „Co jste zač?" „Jsem třetí dcera, kapitána Grueda."Pronesla nahlas, ale pořád se na nás nepodívala. Ozvalo se kolektivní zalapánípo dechu. O třetí dceří našeho kapitána, se myslelo, že zemřela v boji,protože se nenašlo její tělo a ani se nevrátila. „Jak se ti podařilo přežít akde jsi byla, vždyť tě hledal tvůj otec skoro všude." Na to mu Kas zaseneodpověděla. „A, co je tohle děvče mi vysvětli." Řekl rázně a zvednul jí jemněhlavu. „Obyčejná lidská smrtelnice, sami vidíte, jak je slabá." Řekl s nejistotouv hlase. „Ne, tohle není obyčejná dívka, a ty to víš, ty víš přesně, co setady děje, že?" zeptal se zvýšeným hlasem. „Nevím, pane." „No, dobře, pak tě,asi nepřekvapí, že v jejím dětství je obrovská černá díra, jakoby jí někdovymazal paměť." „Často zapomíná, neudrží jedinou myšlenku, pane, proto si skoronic nepamatuje." Můj děda se vítězně usmál a pokračoval dál. „Jednu přece jenomjo a to hodně děsivou. Myšlenku na naši válku. Myšlenku na krev, oheň a prach,která okolo ní do teď kolovala. Myšlenku, která by dostala do kolen nejednomalé bezbranné dítě. Vzpomínku, tak děsivou, že by bylo nejlepší jí úplněvymazat z paměti, jenomže takhle děsivá a zásadní vzpomínka vymazat nejde,jde pouze zavřít do zadního koutku mysli." Kas se na něj vyděšeně podívala a jádál, nechápajíc nic poslouchal. „To je překvapení, že? Jak zajímavé, ta dívkažije na světě jistě, už osmnáct let, nemám pravdu? Není to náhodou jenom jedentýden, že ne?" zeptal se s vážným výrazem ve tváři. „To bych o tom muselaněco vědět, pane." Řekla opět s nejistotou v hlase. „Dobrý pokus,holka, já vím, že lžeš, je to na tobě poznat. Tahle dívka, je obyčejná lidskábytost, to mi chceš namluvit?" „Nic vám nenamlouvám..." „Fajn, přiveďte mi jejímatku, vystopujte jí a dovlečte násilím sem." Zavelel můj děda strážím, kteříse okamžitě vznesli a rozletěli se po pachu. „Ona vám k ničemu nebude."Řekla Kas se strachem. „Ale, podle mě bude, protože přesně ona ví, něco, co tynám říct nechceš a určitě se nebude chtít dívat, na svojí věrnou služebnou, jakumírá, to pochybuji." Já na dědu zůstal koukat. To by přece neudělala, i když,už někoho párkrát zabít nechal. „Odnes naší zajatkyni do svého pokoje, osobněse za ní zodpovídáte vy tři, pánové. Hlídejte jí a postarejte se o ní, ráno, aťjste všichni i s ní v trůním sále." Řekl nám rázně děda a jápřikývnul. Odešel jsem a kluci mě následovali. „Hustý, no, to bude zase noc."Vzdychnul sarkasticky Oskar a společně jsme se rozesmáli. „Fajn, ty dojdi pročaj a ty pro nějaké oblečení a pro ségry." Řekl jsem jim se smíchem. „Rozkazvaše výsosti." Zasalutovali a odběhli pryč. Já se usmál a došel k sobě dopokoje. Clare jsem opatrně položil na postel. Byla strašně roztomilá, kdyžspala. Rozsvítil jsem světla a přikryl jí dekou. Docela dlouho jsem jípozoroval. Její vlasy jí ležely okolo hlavy a rty měla jemně pootevřené. Pak serozrazily moje dveře a do pokoje vpadly moje sestry. Za nimi vešel rozesmátěOskar s čajem v ruce a Ivan se mohl potrhat smíchy. „Tak brácha, cojsi zase vyvedl?" zeptala se se smíchem Anna. „Já nic, on si začal." Řekl jsema našpulil rty, jako malé káčátko. „No jo, a ty si bránil čest našeho rodu."Pronesla Kristýna sarkasticky. Anežka se zasmála a Sára jí napodobila. „Ta jeroztomilá, ale kde má křídla?" zarazila se Anna při pohledu na Clare, kterázatím spokojeně spala. My jenom pokrčili rameny. „Hustý!" vykřikla nadšeněSára, která z nás byla nejmladší a narodila se, asi před šesti týdny. Jejíkřik probudil Clare. Ona rozespale otevřela oči a pak se pomalu posadila. Sárastála těsně vedle její postele. Clare se rozhlédla okolo a pak jí vyděsilo,když vedle ní Sára pronesla: „Ahoj." Málem se skácela dolů s postele.Všichni jsme vybouchli smíchy.