Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Spolu to dokážeme V.

K této kapitole jsem využila knihu N. Gaimana - Severská mytologie, která je jedna z mých oblíbených. ❤

*Loki*

Zaklepal na ornamentované dveře jako prostý služebník. Aby získal, co potřeboval, musel Freye nadbíhat a nikoliv si ji hned znepřátelit. Známý ženský hlas ho pozval dál. Vešel a spatřil prý nejkrásnější z bohyň, jak si češe zlaté vlasy. Třpytily se ve slunečním světle a vlnily po ramenou. Jakmile uviděla Lokiho v odraze zrcadla, zamračila se a její náhrdelník Brísingů, vyroben skřítky, poněkud pohasl.

„Co tady pohledáváš, ty potížisto?"

Loki se hbitě vyhnul Freyiným kočkám, které obcházely místnost a neochvějně čekaly, až potáhnou její vůz. Stanul v blízkosti vánské bohyně a mírně se poklonil.

„Tebe," řekl a odpustil si jízlivou poznámku. „Rád bych si vypůjčil tvůj opeřený plášť. Ten, s jehož pomocí se dá lítat."

Freya odložila kartáč a v celé své kráse se pozvedla ze stoličky. Zavrtěla hlavou, načež dodala: „Ani kdyby padaly hvězdy. Ten plášť je to nejcennější, co mám. Je vzácnější než zlato a já nedopustím, abys v něm tropil nějaké neplechy."

„Tórovi někdo ukradl kladivo Mjöllni," vysvětlil klidně. „Musím zjistit kdo a najít ho."

Náhle Freyin výraz zněžněl. Pospíšila si k šatní skříni, z níž vytáhla stříbrný plášť potažený sokolím peřím. „V tom případě ti ho půjčím."

Loki jej přijal. Nemeškal, vyšel na balkón a oblékl si ho. Změnil se na sokola a vzlétl k obloze. Obletěl královský palác a na moment se posadil na balustrádu terasy hostí. Zpoza vlajících závěsů spatřil lady Sif, jak si zapáleně vybírá dnešní šat. Vznesl se a posadil se o několik balustrád dál. Lady Sigyn ležela na břiše v posteli a četla si. Nazrzlé vlasy rozpuštěné, nohy pokrčené a levitující ve vzduchu. Ach, jaká škoda! namítl v duchu s myšlenkou na ženštinu ve své posteli. Vzdal se neplech a obletěl Ásgard. Pak zamířil do vzdálených končin, do země obrů a hledal něco neobvyklého.

Z čista jasna pod sebou spatřil velkou pohřební mohylu. Na ní seděl ten nejohromnější a nejošklivější obr, jakého kdy za svůj dlouhý život viděl. Splétal obojek pro psa, ale když vzhlédl a uviděl Lokiho v podobě sokola, vycenil špičaté zuby do úsměvu a zamával směrem k němu.

„Copak je s Ásy, Loki? A proč ses ty sám vypravil do země obrů?"

Loki se snesl vedle obra. Sňal ze sebe plášť a položil si ho na stehna, když se posadil. „Z Ásgardu nesu pouze špatné zprávy."

„Opravdu?!" zazubil se. Tvářil se až nanejvýš sebejistě, neuvěřitelně spokojený s něčím, co učinil. Loki tenhle typ projevu znal až příliš dobře. Občas se totiž tvářil úplně stejně, zatímco si myslel, jak není chytrý.

„Ztratilo se Tórovo kladivo, kladivo bohů. Nevíš o tom náhodou něco?" nadhodil.

Obr pokrčil rameny, až se skoro dotkl mraků, a znovu se zazubil. „Možná vím," připustil. „Ale spíš mi řekni, jak se má Freya. Je opravdu tak krásná, jak se o ní tvrdí?"

„Pokud se ti takové ženštiny líbí," ušklíbl se.

„Jo, to mně se líbí. A hodně."

Rozhostilo se nepříjemné ticho. Obr odhodil obojek mezi jiné podobné obojky a začal plést další. Potom se konečně rozmluvil: „Tórovo kladivo jsem ukradl já. Schoval jsem ho tak hluboko pod zem, že ho nikdy nikdo nedokáže najít. Ani Ódin, jen já. A vrátím ho Tórovi, když mi přineseš to, co chci."