Jeník, příběh démona ✅

31. Tajemství cvokařů

„Zdáš se mi nějaký zamlklý, Jeníku," konstatovala Gréta u večeře démonův stav. „Děje se něco?"

„Vlastně nic, stařešino, jde jen o zkoušky, které mám před sebou."

„Běh už jsi zvládl, co může být těžšího?" zaváhala.

„Chtějí testovat mé... duševní zdraví," zamumlal.

„Krom tvé občasné podivné mluvy na tobě nevidím nic zvláštního."

Surgat chtěl upozornit, že ne každý nosí brýle s třiceti dioptriemi, ale raději pomlčel.

„Možná vím, jak tě uklidnit," řekla Gréta po chvíli. „Mohl by sis nacvičit způsob, jakým tam budeš odpovídat. Otázky mívají totiž psychologové u těchto testů stejné. Budeš se pak cítit připravený a stres z tebe odpadne."

„A v čem spočívá váš způsob odpovídání?" zeptal se démon zvědavě. Vážně doufal, že to bude mít něco společného se lhaním. To mu šlo bezvadně.

„Má známá je psycholožka. Vezmu tě za ní, ona ti položí pár obvyklých otázek, ty je zodpovíš a vyslechneš si zpětnou vazbu. Nic víc, nic míň. Uvidíš, že to bude dobré."

„Já vám nevím, stařešino, zní mi to jako klasický příklad cvokaře. Alespoň tak jsem to od vás lidí pochytil."

„Určitě je všechno, jen ne cvokař," protestovala Gréta. „Za pokus nic nedáš a když se ti cokoli nebude líbit, můžeme kdykoli odejít. Domluvíme si třeba nějaké tajné slovo."

„Tajné slovo?"

„Ó ano, zkrátka si domluvíme heslo, které bude znamenat odchod. Bude to náš signál, ale musí to být něco normálního, co se dá využít v běžné komunikaci."

„Hmmm," zamyslel se. „Co třeba taková sekera?"

„Nejsem si jistá, jestli se spolu o dřevorubcích bavíme tak často, aby to působilo nenápadně."

„A nunčaky?"

„Nemusí to být nutně nebezpečné slovo, nechceme ji tím přeci ubít. Potřebujeme něco normálního a nenápadného. Něco, co si oba zapamatujeme a lehce použijeme."

„Hmmm," pronesl démon zamyšleně a na chvíli se odmlčel. „A co třeba takové odcházíme?"

„To už je lepší, ale asi jsi úplně nepochopil význam slova TAJNÉ," zasmála se.

„Nemusíme být tajní, stačí být upřímní, stařešino. Pokud je ta žena tak dobrým cvokařem, jak tvrdíte, stejně by naši malou šarádu prokoukla."

„To máš asi pravdu. Tak se tedy v nejkrajnějším případě uchýlíme ke slůvku ‚odcházíme' a bude to."

***

„Zdravím tě, Jeníku," pronesla psycholožka klidným hlasem z křesla.

Surgat stále nemohl uvěřit, že ho stařešina dokázala dovést až do této laboratoře. Rád to místo nazýval laboratoří, protože jej považoval za dějiště pokusů na člověku. Jaké ohavnosti se zde asi musejí dít, pomyslel si. Lidé sem vcházejí v jakž takž normální náladě, ale ven vycházejí trosky. Uplakané, rozetřesené trosky s nervy v kýblu. Nechápal, proč Gréta o této ženě mluvila jako o hrdince, když vlastně jasně spadala do kategorie padouchů.

„I já vás zdravím, ženo," odpověděl na pozdrav a s Grétou si sedli do křesel naproti ní.

„Myslím si," začala doktorka, „že bude lepší, pokud sezení provedu s Jeníkem o samotě. Nevadilo by vám to, Gréto?"