Velká Hranice aneb Třístránková fanfikce

Kapitola 3

Sotva co se za Lunou zavřel portál, s vyčerpáním jsem si lehla na postel. Co by tohle všechno mohlo znamenat? Tři extrémně krásné (a patrně drahé) dýky se zničehonic objeví u nás doma. Zavřela jsem oči, byla jsem TAK unavená! Ještě v polospánku jsem se natáhla pro displej, abych si zapsala svoji poslední dnešní myšlenku: komu ta dýka předtím patřila? A jak je možné, že si této mrňavé truhly (u nás zbytečně zabírající místo) nikdo dosud nevšiml?!

Do pokoje mi začaly pronikat první sluneční paprsky a probraly mě ze spánku. Ještě se zavřenýma očima jsem se protáhla a vystrčila nohu z postele. Po chvíli jsem i vstala a převlékla se. Ještě se zataženými roletami jsem vytáhla zpod postele tři malé kožené balíčky. Detailně jsem si dýky prohlédla, od záhybů rukojetí až po ostrý hrot špičky. Neuvědomila jsem si, jaké tu bylo ticho, dokud jsem neuslyšela jemné vrzání, které vycházelo z chodby. Vstala jsem, abych podívala, co se děje, ale než jsem došla ke dveřím, zaslechla jsem cinkot čepelí mých dýk. Otočila jsem si a podívala se na místo, kde jsem je položila. Nebyly tam, ale cinkaly přes rolety na okno. Co to sakra má být? To mi tu teď budou jako létat zbraně?! Promnula jsem si oči a když jsme je stále viděla levitovat, vzala jsem a vrátila je do kožených obalů. Schovala jsem je pod postel a snažila se zapomenout na to, co jsem teď viděla, a nejít se podívat z okna, jelikož jsem to měla zakázané. Nedalo mi to. Vstala jsem a došla k oknu. Ještě naposledy jsem zaváhala a roztáhla rolety. Něco bylo rozhodně špatně! Místo odstínů šedé nebo modré barvy byla obloha zbarvená do ruda a přede mnou stála rozbořená Praha. Absolutně jsem nechápala, co se děje, z okna jsem viděla potoky krve tekoucí podél silnic do kanalizace, ale těla jsem pohledem nenacházela. To jsem jako zaspala Armageddon?! Nebyla jsem schopná se pohnout, cokoliv říct, mozkem mi běžely stovky myšlenek najednou. Asi jsem ani nezaslechla příchod cizince, který mě vytrhl z myšlení tím, že mě vyhodil z okna. Padala jsem až moc dlouho, až moc podezřele dlouho, a tak jsem stihla uvidět, že ten, kdo mě z okna vyhodil, měl na sobě černý plášť s kapucí. Myslím, že jsem zahlédla i kus obličeje. Ale na ten se stejně už nikdo nezeptá, nedojde trestu za moji smrt, když jsem padla mezi ostatní do propadliště dějin.

Někdo mnou zatřásl a já zmateně otevřela oči. Nepoznávala jsem, nedokázala jsem se dostatečně soustředit. Kde to jsem?! Hlavou mi probleskla myšlenka - co když jsem v nebi? Nebo hůř - co když v pekle?! Nikdy jsem na to nevěřila, ona byla všechna náboženství (kromě všemi tajně nenáviděného Východoblokismu!) zakázána. Po vteřině se mi zaostřil zrak a já uviděla mámin obličej. Oh, takže ona tu je taky, to je smutné. Položila jsem se na lokty a porozhlédla se kolem sebe - žádné nebe, jenom můj pokoj a peklo Východního bloku. Máma se na mě usmála a řekla:,,Zlato, co se stalo? Asi jsi nechala zapnutý portál - bylo tě slyšet křičet." (K)

Oh. Tak jsem naživu. V hlavě jsem zčásti furt ještě byla v tom místě, padala do nekonečného prázdna. Mozek mi stále nechtěl pobírat realitu, ale musela jsem něco říct. Usmála jsem se: ,,To bude v pohodě, jenom špatný sen."

Máma stále vypadala poněkud zneklidněně, přesto že se to snažila skrýt. Ujistila se, že jsem v pořádku, že mám trochu zásobu jídla pro případ, že by se stalo něco a teleport by přestal fungovat, obejmula mě a vrátila se do bytu. Teleport zhasl a já zůstala sedět v posteli. Ten velice zvláštní a zajímavý sen jsem stále měla před očima, snažila jsem si připomenout každý detail, abych na nic nezapomněla.

Jedna trochu divná věc, která mě zarazila, byla, že ve snu jsem byla velice překvapena tím, jak rudé je nebe. To samo o sobě nebylo tak zvláštní, jako to, že jsem si z jakéhosi důvodu byla naprosto jistá tím, že nebe má být světle modrého zbarvení. Nebe asi původně kdysi modré bylo. Kdysi před staletími, než bylo permamentné zbarveno do žluta mnohočetnými továrnami.

Znovu jsem byla sama v místnosti, a přesto že jsem věděla, že můžu kdykoli zavolat, nebo dokonce otevřít portál k někomu z kamarádů, nebo i k rodičům, cítila jsem se z nějakého důvodu extrémně osamocená. Vlastně mi došlo, že kdyby nebylo teleportu, byla bych v malé betonové krabici na okraji města, a kdybych případně chtěla vyjít ven, uviděla bych jen spoustu jiných betonových krabic, v některých také bydleli lidi samostatně, jiné byly jenom částí větších teleportových systémů. Byla bych sama uprostřed velké čtvrti, plné neznámých lidí. To bych byla. Kdyby mi přestal fungovat teleport.

Usmála jsem se svým obavám a lehce šáhla na tlačítko, abych přístroj probrala ze spánku. Úsměv mi na obličeji zůstal, přestože se teleport nerozsvítil. Nervózně jsem zmáčkla pár dalších, zkusila různé aplikace a funkce - nic. Videovor, Hologram, ani obyčejný telefon, nic nešlo zapnout. Stalo se to hned po tom, co máma odešla? Byl to něčí plán? Moje již obvyklá paranoia se probudila a začala usilovně tlačit na mozek. To nebylo dobré.

To opravdu není dobré. -V

Začala jsem nervózně přecházet po místnosti, přejížděla jsem si zuby po nehtech - nebo nehty po zubech? To je jedno, přemýšlej, přemýšlej à nerozptyluj se, napomínala jsem sama sebe. Je tu spousta důvodů, proč by teleport nemohl fungovat. Mohla vypadnout síť - mně se to tedy ještě nestalo, ale známí známých povídali, že ve východní části Unie je to časté. Ale tam taky věří na čarodějnice, rosomáky se zářícíma očima a návrat demokracie do zemí dnes obsažených v Unii. Směšné.
Nicméně - zpět k práci. Mohl se ti teleport vybít. To mě nenapadlo. Dala jsem si pomyslný pohlavek. Zapojila jsem ovladač teleportu kabelem do obrovské bomby s elektřinou. Bomba zablikala modrým světýlkem, takže se teleport nabíjel. Zkusila jsem jej tedy s nadějí zapnout, ale marně. Na obrazovce jsem dál viděla jen svůj odraz. Měla bych se učesat.

Docházely mi nápady. Někdo mohl dálkově vyřadit jen můj teleport. Mohla bych se zkusit podívat z okna, jestli neuvidím záblesky otevírajících či zavírajících se portálů sousedů...
Ne, to nemůžu, peskovala jsem se. Nesmíš ukázat slabost. Ne kvůli našemu veleváženému vůdci, ale kvůli svému bezpečí. Dnes se nikdo z okna nedívá. Nikdo nechce vidět, co je venku. S pokrokem techniky se lidé zabarikádovali doma, navštěvují světy ze svých oblíbených seriálů, komiksů, knih... Světy krásné, barevné a plné živých lidí. Nevidí mrtvoly pohozené na ulici. Chápu je. Ty lidi, ne ty mrtvoly, i když ty asi chápu taky. Taky bych ráda utekla. Ale ne, to nejsem já. Já ten svět zlepším, nebudu ho jen tak ignorovat, i kdyby mě to mělo stát poslední síly.
Protože jsem se narodila do tohoto světa.