Vyvolená

15. Prokletí nebo láska?

Přítomnost:
Telefonát s mámou mě probral a vytáhl z mé depresivní a zasmušilé bubliny. Také jsem věřila, že by mě víkend u rodičů přivedl na jiné, lepší myšlenky. Určitě by přijeli oni sem do LA, kdybych za nimi nezajela já, ale bála jsem se o jejich bezpečí.

Když jsem se rozhodla vstát z postele, někdo zaklepal na dveře od mého pokoje. Myslela jsem si, že je to klasicky hospodyně s mou snídaní, kterou jsem poprvé za dlouhou dobu chtěla sníst. Ale spletla jsem se, teda ne tak úplně. Snídani jsem dostala, ale doneslo ji moje prokletí: Xavier. Byl tak rozhořčený, a přitom měl oči plné něhy.

Když jsem pootevřela dveře, vlítl dovnitř jako uragán a nožičky na kterých byl tác s jídlem málem utrhl, když ho stavěl na moji neustlanou postel.

Xavier si mě prohlédl od hlavy k patě a něco si pro sebe zabručel. Já jsem stále stála u dveří v šoku, jak rychle sem vtrhl. "Reo, do prdele! Co si o sobě myslíš?" Zavrčel na mě a zabouchl dveře, u kterých jsem stála. Páni, tak moc mi chyběl jeho hlas. Hned jsem si pomyslela.

"Uzavřeš se tu na takovou dobu, nic nejíš, nevycházíš odsud ven. Já mám zákaz se na tebe jen podívat, natož s tebou mluvit. Respektoval jsem to pár dní, ale už mě to vytáčí. Chci si promluvit." Vydechl už klidněji a sedl si na postel vedle tácu s jídlem. "Ty budeš jíst, já budu mluvit."

Ukázal na místo vedle něho s prosbou v očích. Já Xavierovo očím neuměla nikdy odolat, i když mě bolelo to, co řekl, musel se mnou konečně začít mluvit o svých pocitech. No celkově opravdu mluvit narovinu.

Takže jsem ladně šla a sedla si o kousek dál, vedle něho na postel.

*****

"Proč já?" Zeptala jsem se Xaviera rovnou. Už dřív jsem mu tuto otázku pokládala, ale nikdy jsem nedostala uspokojující a opravdu upřímnou odpověď. Teď jsem tu možnost měla.

On se tiše usmál. "Protože jsi čistá jako anděl. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal. Když jsem tě uviděl, neměl jsem slov. Byl jsem z tebe naprosto odvařený." Promnul si jeho únavou poznamenané oči. "Myslím si, že jsem tě miloval od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřil, Reo."

To, co mi právě teď řekl jsem po tom všem, co se stalo v nedávné době, nečekala.

Řekl, že mě miloval od první chvíle. Xaviere s tebou je to samé překvapení. Ale nějak jsem cítila, že nelže. "Proč jsi mi to neřekl dřív? Věděl jsi, že tohle jsem od tebe chtěla slyšet. Ale nic si neřekl, a pak je tu to, co jsi řekl Morganovi," teď už jsem rozuměla tomu, že to řekl, aby přesvědčil Morgana, že nejsem jeho slabina.

"Nikdy jsem nic takového nezažil. Byl jsem jako šílenec. V hlavě jsem měl jen tebe, nemohl jsem vůbec nic dělat s čistou myslí. Byla jsi a jsi moje největší slabina. Kdyby se ti něco stalo. Nechci na to ani myslet, ale jsem si jistý, že bych to nepřežil. Rozumíš tomu?" Koukal se mi s naprostou upřímností do mých očí. "Ty jsi ta nejmocnější zbraň k mému zničení. Nic není víc a kdybys teď čekala dítě, moje dítě, bylo by to jako dát ti zbraň do dlaní, přiložit mi ji k hlavě a jen čekat na výstřel." Utekla mu jedna jediná slza z oka.

Byl tak zranitelný, asi už jsem rozuměla tomu, proč mi nechtěl vyznat lásku, bál se. Bál se mě, abych to neobrátila proti němu, protože jsem mohla. Protože můžu. Ale začal mi věřit. Doopravdy věřit. Jinak by nepřišel.

Byla jsem tak ohromená, jako by všechny ostatní problémy z ničeho nic na chvíli zmizely. "Xaviere, naprosto rozumím tomu, co říkáš. Ale musíš vědět, že já tě taky miluju. Nikdy bych nechtěla náš vztah zneužít, natož naše dítě použít proti tobě. Tak jako ty věříš mně, já věřím tobě." Posmutněle jsem se usmála a utřela mu slzu. On si můj obličej vzal do svých dlaní a utřel slzy, které se bez mého povšimnutí kutálely i po mém obličeji.

Konečně se mi otevřel a pustil mě dovnitř, do jeho nitra. Kde mě ze všech stran objímala láska a věrnost.

Xavier byl má spřízněná duše ale zároveň moje prokletí a já jeho.