High school [CZ - Niall Horan]

[17] Escape from reality

,,Lizzie? Sestřičko, vstávej, už je ráno." vzbudil mě hlas mého bratra. Těžko jsem odlepila oční víčka od sebe. První, co jsem uviděla byla modrá barva. Pak mi to došlo. ,,To si děláš legraci." řekla jsem, když jsem se konečně rozkoukala. ,,Ne." zazubil se Mike. ,,Líbí?" uculoval se a byl tak šťastný, že jsem byla šťastná s ním. ,,Vypadáš jako šmoula." vydala jsem ze sebe a přinutila sama sebe se zasmál a prohrábnout mu vlasy. ,,Fakt díky, no." řekl trochu uraženě. ,,Doufal jsem, že mi pochválíš moje nové modré vlásky ale ty mě nazveš šmoulou." řekl uraženě a s vyšpuleným rtem si založil ruce na hrudi. Zasmála jsem se tomu - tentokrát to bylo od srdce.

Odhrnula jsem si vlasy z tváře, co mi po celou tuhle situaci zakrývaly polovinu obličeje. Michael se na mě podíval a z jeho očí šla poznat starost a naštvanost. Chytil můj obličej a podíval se na část mé tváře. ,,Kdo ti to udělal?" řekl a zamračil se. Pak mi to došlo - ta facka od Jacka! V hloubi duše jsem začala vyšilovat. Co mu mám jako říct? 'Ehm Mikeu, víš, Jack mě včera večer znásilnil a ještě k tomu mi pak dal facku ale nesmím to nikomu říkat, takže jsi nic neslyšel' jo Liz, to tutově zabere!

,,Lizzie? Kdo ti to udělal?" zopakoval svoji otázku a já se na něj podívala a dala jeho ruce z mé tváře pryč. Nadechla jsem se a řekla mu: ,,Spadla jsem na skateboardu." vím, to byla pitomá výmluva! Chvíli mě probodával pohledem a pak spojil rty do jedné linie. ,,Fakt?" nevěřil mi. Taky bych sama sobě nevěřila - nikdy jsem na skatu nespadla, nikdy ne na obličej. A tahle ranka byla až moc nápadná.  ,,Ne." zamumlala jsem poraženě a snažila se potlačit slzy a touhu mu všechno říct. Nemohla jsem - už kvůli němu. Nechci ho zatěžovat mými problémy.  ,,Tak kdo ti to udělal? Liz, pochop, že mám o tebe starost." řekl s lítostí v hlase.   ,,Nemůžu ti to říct Mikey, promiň."  pípla jsem. Dělala jsem z něj pitomce - a to mě bolelo, opravdu hodně.

        ,,Byl to Niall?"  zeptal se a já odtrhla pohled od skříně, kde jsem hledala oblečení na dnešek. ,,Mikey."  vydechla jsem a prohrábla si vlasy.  ,,Ten by mi nikdy neublížil."  pronesla jsem s naprostým klidem. Byla jsem o tom přesvědčená.  ,,Tak byl to někdo ze školy? Nebyl to náhodou zase ten profesor?"  vyptával se dál. Chápu, že o mě má starosti, ale doufala jsem, že když mu řeknu, že to nesmím nikomu říkat, tak mi dá pokoj. Ale on je bohužel až moc starostlivý brácha!  ,,Ne a ne. Mikeu, pochop, že já ti to prostě nepovím. Nechci, aby ublížil i tobě."  řekla jsem rázným hlasem.  ,,Jak by to asi zjístil?" rozhodil rukama.  ,,A ty bys mu nešel rozbít hubu hned po tom, co bych ti to řekla?"  zvedla jsem obočí. Příkývl a trochu se pousmál.  ,,Ano, šel bych za ním, ale nerozbil bych mu hubu, já bych ho rovnou zabil."
                                                                                                        ****
        ,,Danielle!" vyjekla jsem, když jsem ji spatřila před vchodem do školy. Hned jak mě uviděla, usmála se a běžela mě obejmout.  ,,Jsem tak ráda, že jsi v pořádku."  doslova mě mačkala v jejím objetí. Nechápavě jsem se na ni podívala, když jsme se od sebe odtrhly.  ,,Jak jako v pořádku?"  zvedla jsem jedno obočí a čekala, až mi odpoví.  ,,Přece jak si byla po škole s tím profesorem. Bála jsem se o tebe. Většina holek, co je nechal po škole se přestěhovala nebo týden nebyla ve škole." zněla v pohodě, ale pak se zhrozila.  ,,Co to máš na obličeji?"  zachraptěla se prstem mi přejela po malé rance na mé tváři. Chtěla jsem si to nějak zakrýt, ale jako na potvoru mi došel make-up.  ,,To ti udělal ten profesor?"  pořád zněla vyděšeně.  ,,To je na dlouho."  odsekla jsem ji a chtěla ját do třídy. ,,No, já mám času dost."  ani se nehla, když přes celý prostor školy začal zvonit zvonek - znamení 'jděte do třídy'.  ,,Ty nejdeš do školy?"  zvedla jsem jedno obočí.   ,,Ne. My nejdeme do školy." opravila mě, pak mě vzala za ruku a běžela se mnou směrem ke skateparku.

        ,,Budeme mít průser."  konstatovala jsem, když jsem si sedla na lavičku, co byla u rampy.  ,,Jako kdyby ti na tom nějak záleželo."  odvětila mi Dan a já se začala smát.  ,,Záleží,.." zalhala jsem a schytala od ní vražedný pohled.  ,,Nelži, vím o tobě všechno a tím pádem vím, že mi lžeš."  řekla a sedla se vedle mě. To 'vím o tobě všechno' bohužel nebyla pravda. Dan neví o Ashtonovi, neví o té scénce s profesorem ani s Jackem. Neví o paní McClieferdové, neví o mých modřinách, ani o té rance na mé tváři. Neví skoro nic.  

,,Tak co se stalo."  zeptala se a já na ní vyvalila oči. ,,O čem to mluvíš?" opravdu jsem nevěděla, o čem to mluví.  ,,O tom profesorovi. Od té doby, co tě nechal po škole jsme se neviděly. Bála jsem se, že to, co holky vyprávěly byla pravda."  nahodila téma, o kterém jsem se nechtěla bavit. Nechtěla jsem jí ukazovat modřiny na zápěstích, které teď byly o něco větší, díky Jackovi a ani jsem jí nechtěla říkat podrobnosti.  ,,Nic se nestalo. Věř mi. Dal mi přednášku o tom, že mám myslet na své vzdělání a trochu víc se učit na testy. A že kdybych přinesla občas domácí úkol, tak by mi to pomohlo."  vymyslela jsem si během chvilky. Stává se ze mě profesionální lhářka!

,,Liz, ty mi lžeš."  vydechla a já se na ní podívala.  ,,Ne." zakroutila jsem hlavou, ale bylo mi jasné, že mi neuvěří. ,,Liz, tohle bolí. Jsem tvoje nejlepší kamarádka, říkáme si všechno. Mi můžeš říct cokoliv, nikdy bych tě nezradila."  usmála se na mě a já uhla pohledem. Vstala jsem a ona se na mě nechápavě podívala.   ,,Promiň Dan, ale tohle ti říct nemůžu." rozbrečela jsem se a utíkala od ní pryč.   ,,LIZ! Liz počkej!" řvala za mnou, ale já běžela čím dál rychleji, až jsem doběhla do hnusné, tmavé uličky. Tou jsem taky rychle proběhla a ocitla jsem se u kopce, kde jsem jako malá trávila nejvíc času.

Přešla jsem k němu a svalila se do trávy. Nade mnou byl strom, který musel mít přes dvě stě let! Jeho větve mi dokonale zakrývaly pohled na slunce a já jim za to byla moc vděčná. Po tváři mi pořád stékaly slzy a dýchala jsem rychle a nepravidelně, ale bylo mi to jedno. Byla jsem sama, v klidu a bezpečí. To jediné jsem teď chtěla a potřebovala!

Nevím, jak mě to napadlo, ale vzala jsem svůj mobil a napsala jsem sms:  Jsi ve škole? a odeslala to Niallovi a Ashovi. Na odpověď od Nialla jsem čekala strašně krátkou dobu, ani ne pár minut.  Jsem. Máme zápas.  to bylo jediné, co mi odepsal. Povzdechla jsem si a zavřela oči. Pak mi mobil znova zazvonil.   Nejsem. Co se stalo?