Co kdyby... [DOKONČENO]

1.

"Katherine?! Jsi nachystaná?" "Jo! už jdu!" vykřikla jsem na vždy připravenou Ashley. No, jak bych to řekla z Krásnohůlek jsem byla vyhozena a Ashley na sebe hodila vinu, takže jí vykopli taky, asi jí to nevadí, vždy chtěla navštívit Bradavice a dokonce tam i studovat. Abych řekla pravdu, taky mi to nevadí, nejsem úplně typ holky hodící se do Krásnohůlek, jsem pravý opak. Je mi líto, že jí kvůli mě vyrazili, je to hodná holka. Vzala jsem si zmenšený kufr, hodila ho do kapsy a šla dolů do haly. "Katherine, chovej se tam slušně a hlavně se nenechej znovu vyhodit." začala moje mamka a já protočila očima. "Neprotáčej očima nad svou maminkou, oba dva tě máme rádi." řekl taťka a já se usmála. "Vždyť já vím tati, ale trable jsou moje druhé jméno, vždyť to víte." "Já vím, ale i tak se snaž." řekla mamka a objala mě. "Dobře." objala jsem jí zpět a pak ještě objala taťku. "Tak ahoj." řekla jsem a zmizela společně s Ashley. "Jak na to reagovali tvoji rodiče?" zeptala jsem se jí a Ashley zavrtěla hlavou. "Ani mi o tom nemluv, znáš moji mamku." řekla a já přikývla. Ano, znám a to moc dobře. Její mamka je dost přísná, záleží jí na všem, na vzhledu, na známkách i na stylu oblékání, prostě na všem a já jsem pro její mamku taková černá ovce. Její mamka je strašně chladná, ale Ashley mi říkala, že dokáže být i hodně milá a milující matka, když má čas. "To je mi líto, moc se ti omlouvám, do čeho jsem tě dostala." "Vpohodě, víš jak hodně jsem chtěla do Bradavic, splnila si mi sen." Jen jsem se zasmála a chytila ji okolo ramene, Ashley udělala to stejné a jen tak jsme si povídaly a šly k přenášedlu, které nám tu moji rodiče nechali. Abych řekla pravdu, já a Ashley jsme hodně rozdílné, jako dva opaky. Ona je blondýnka já bruneta, ona je milá, já taky, ale mám své dny kdy jsem zlá, to snad každý, ne? Jediné, co máme dost společné je, že obě milujeme knihy, vždy si najdeme místo a tam si spolu jen čteme, nic neříkáme, jen čteme. Taky obě milujeme Přeměny a Péči o kouzelné tvory. Vždy se spolu učíme, tedy když můžeme. To je věc, kterou máme jako jedinou z milión dalších společnou. Když jsme došly k přenášedlu, obě jsme se ho chytily, začalo se to s námi točit a když jsme cítili, že je pravý čas se pustit, kývly jsme na sebe a pustily se. Objevily jsme se před Bradavickým expresem a usmály se. "To je super!" vypískla Ashley a vběhla do vlaku. Porozhlédla jsem se a zapískala, rychle ke mě přiletěla moje sněžná sova Iris. "Ahoj holka, proletěla ses dobře?" zeptala jsem se jí a ona něco zahoukala. Jen jsem se usmála a vešla do vlaku. Začala jsem prohledávat kupéčka a hledala Ashley. "Jsi nová? Nikdy jsem tě tady neviděl." řekl nějaký kluk a já se otočila. "Jo. Jsem nová." řekla jsem a nahlédla do dalšího kupéčka. "Hledáš někoho?" "To není tvoje starost, jdi si hledět svého." odsekla jsem a odešla. Nevím kde Ashley je, ale sedla jsem si do prvního volného kupéčka, které jsem našla. "To nebylo pěkné, jen jsem se snažil pomoc." řekl a já se usmála. "Hele, moc si toho cením, ale nepamatuju si, že bych si o pomoc prosila a teď prosím jdi." řekla jsem co nejvíc mile, ale moc se mi to nedařilo. "Jak chceš, právě jsi prošvihla příležitost sedět s nejpěknějším klukem ze školy." řekl a já se zasmála. "Jo dobře, budu na to myslet." řekla jsem, zaklapla mu dveře kupéčka před nosem a zastřela. Nechápu kde ta Ashley vězí. No nic. Sedla jsem si k oknu a začala si číst knihu kterou jsem měla rozečtenou. 

Vlak začal brzdit a já si zabalila a když úplně zastavil, šla jsem ke dveřím a vyskočila ven. Snad teď Ashley najdu. Porozhlédla jsem se a uviděla Ashley s nějakou partou. Byla tam holka s hnědými kudrnatými vlasy, kluk s rezavými a ještě jeden kluk s tmavě hnědými, skoro černými. Nechtěla jsem je rušit, tak jsem šla ke kočáru. Nechci jet s prvákama na loďce, už tak je to divné. Po chvíli si ke mě přisedlo pár lidí a kočár se rozjel. "Umm, ahoj, nikdy jsem tě tady neviděla, jsi nová?" zeptala se mě sympatická blondýnka. "Jo, jsem, přešla jsem z Krásnohůlek." řekla jsem a usmála se. "Jestli se můžu zeptat, proč? Krásnohůlky jsou krásná škola." zeptala se a já se zasmála. "Je to tam hrozné, až moc pro dámičky." řekla jsem a ta holka přikývla. "Jsem Lenka Láskorádová." "Katherine Adamsová, ráda tě poznávám." "Taky." řekla a potřásla si se mnou rukou. Je to milá holka. "Do jaké koleje si myslíš, že tě zařadí?" zeptala se a já se zasmála. "Netuším, ale myslím si, že do Havraspáru, možná...a v jaké koleji jsi ty?" zeptala jsem se jí a Lenka se usmála. "V Havraspáru...a do jakého ročníku nastupuješ ?" "Do čtvrtého." řekla jsem a Lenka se usmála. "Já taky." řekla nadšeně a já se usmála. Lenka vypadá v pohodě, snad tady bude víc takových lidí. "Možná budeme mít stejné hodiny." "Možná..." řekla jsem a podívala se směrem ke hradu který se blížil. "Wow." zalapala jsem po dechu. "Krásnohůlky jsou pěknější, ne?" vyhrkla Lenka a já zavrtěla hlavou. "Ne, jen jsou modernější." což je v podstatě pravda. Bradavice jsou kouzelné, Krásnohůlky jsou nádherné, ale nemají to vnitřní kouzlo. "Asi..." řekla mile. Když kočár zastavil, vyskočily jsme ven a šly směrem k hradu. Přišly jsme až ke dveřím a tam mě čekala profesorka McGonagallová. "Aaaa, slečna Adamsová, kde máte slečnu Johnsonovou?" "To netuším, ale za chvíli tu bude, asi." řekla jsem nejistě a pomyslela na mou nejlepší kamarádku, která mě hned vyměnila za skupinku nejspíš populárních. Vím, že si Ashley přeje být v Nebelvíru, jako ostatní, ale můj sen to teda není. Ráda bych se stala Havraspárkou, slyšela jsem, že ve společence mají nejlepší knihovnu. "Dobře, tak na ní počkáme." řekla klidně profesorka mezitím co se Lenka vypařila. Po chvíli se tu objevila Ashley obklopena partou žáků Nebelvíru, když jsem jí uviděla, byla jsem náhle naštvaná. Mohla mi aspoň říct, že se mnou nebude a ne mě nechat samotnou, tohle bych jí nikdy neudělala. "Slečno Johnsonová, už jsme na vás čekaly, pojďte." řekla McGonagallová a šla směrem dovnitř do hradu. "A jéje, naštvaná McGonagallka nevěští nic dobrého." řekl rezavý chlapec a všichni co v partě byli, se začali smát. Jen jsem se na ně zamračila a následovala profesorku do hradu. "Co jí je?" začal chlapec s brýlemi. "Nevím." odpověděla Ashley a podívala se na mě.                                                                      Když už byli všichni ve velké síni a já zůstala přede dveřmi s Ashley, Ashley prolomila ticho. "Co se děje? Vypadáš unaveně" "Unaveně? To snad nemyslíš vážně. Mohla si mi aspoň říct, že se mnou nesedíš, víš." "Pojďte." přerušil nás nechutný školník. Ani nevím jak se jmenuje. Obě dvě jsme vešly do velké síně a všichni nás probodli pohledem. Někteří milým a někteří naopak ne. Došly jsme až skoro před stoly, kde seděli profesoři a čekaly jsme, co se bude dít. "Nasadím vám na hlavu Moudrý klobouk a ten vás zařadí do vaší koleje." řekla stručně profesorka McGonagallová a usmála se. "Ashley Anne Johnsonová." Ashley si sedla na stoličku a McGonagallová ji položil klobouk na hlavu. "Hmm." začal klobouk. "Ať je to NEBELVÍR!" vykřikl a všichni začali jásat. Ashley se rozběhla za svými kamarády a tam si taky sedla. "Katherine Emily Adamsová." Všichni znovu utichli a já se posadila na tu stejnou stoličku. Cítila jsem jak mi na hlavu položila klobouk a ten po chvíli promluvil. "Zajímavé. Řekl bych Havraspár, ale to mi nedovoluje tvoje drzost, urážlivost a výbušnost." A je to v prdeli. "Ale nejsi zlá, tedy pokud nechceš, hmmm...ať je to ZMIJOZEL!"  trochu jsem tušila, že to tak dopadne. Postavila jsem se a šla si sednout ke zmijozelu. "Tak se zase vidíme." řekl ten stejný kluk co byl ve vlaku a posadil se vedle mě. "Jdi pryč, nemám čas otravovat se s tebou." řekla jsem a on se naštval. "Jak chceš, ale budeš toho litovat." Prostě mi je nesympatický. Je to takový typ kluka který přímo nesnáším...

Tvůrce: Ahooj!! Snad se vám líbí můj nový příběh. Byla bych ráda o názor, nápady, případně mi dejte vědět co bych mohla změnit. ;) Díkyy.