Mosty (vol.2)

1.

Prosba

Hermionina neúnavnost, pokud šlo o škvaření si mozku vědomostmi, neznala meze. Harry strávil celé včerejší ráno a mezery mezi hodinami nepřetržitým učením. Když večer zavřel oči, písmenka mu tančila za víčky divokou gavotu.

I když měl chuť na vajíčka se slaninou, před nosem mu přistála učebnice, u níž si byl jistý, že by byl schopen její obsah přepsat, aniž by vynechal jedinnou tečku.

„Hermiono," začal, ruka, kterou se snažil ukořistit poslední dvě volská oka, byla velmi rychle zastavena plesknutím.

„Nech ho alespoň najíst, Mio," zamručel Ron, který přisunul svůj, sice poloprázdný, talíř s anglickou na Harryho dosah. „Vždyť Mučíš ho, nevidíš? Možná potřebuje výbornou z lektvarů, ale jestli umře hlady, bude tohle všechno zbytečný, víš?"

Hřbetem ruky odsunul tlustou knihu o dobrých deset palců dál, než bylo nutné. Malé klobásky, sestavené tak, že připomínaly ďáblův úsměv, naplnili jeho žaludek podivnou prázdnotou. Přestože měl ještě před chvílí hlad, byl si jistý, že absenci snídaně přežije.

Možnost vypařit se, byla stejně nereálná, jako, že se mu povede v hodinách profesora Severuse Snapea dostat do dalšího ročníku.

Výměnu názorů Hermiony a Rona, shledal nezajímavou, přesto cítil vděk, ke svému nejlepšímu příteli, že odvrátil pozornost od něj a byl tedy zproštěn pročítat celou učebnici znovu.

Až Ronovo šermování příborem nad hlavou a následný zásah profesorky přeměňování, přivedl jeho mysl zpátky do přítomnosti.

„-nechte těch pošetilých snů, pane Weasly, a odložte laskavě tu vidličku, než někdo přijde k úrazu," mlaskla. Ginny, sedící naproti, mezi dvojčaty, se rozlil na tváři škodolibý úsměv.

Profesorky krok byl velice svižný, klapot jejích bot Harry slyšel ještě dobrých pár chvil, co opustila Velkou síň.

„McGonagallová má pravdu, Rone, tvé známky jsou obstojné, pokud alespoň to. I kdyby jsi byl přeborník s koštětem, základní vzdělání ti nic nenahradí."

„Sklapni, Hermiono." Ron byl rudý, až skoro splýval jeho nos a tváře s rusými vlasy. Harry čekal větší scénu. Vlastně doslova čekal křik.

Chlapec vypadal spíše zničený, než povzbuzený k lepší práci v hodinách. Hmatatelně si prošel řadou bouřlivých emočních výbuchů, uvnitř sebe samého, než položil vidličku zpátky na stůl. Značně utrpěla po drtivém Ronově stisku. Celé její tělo bylo ohnuté, v místech bříček článků prstů dokonce tvořilo stříšky.

Cesta k učebně obrany proti černé magii s sebou nesla více napětí, než jejich cesta do Zapovězeného lesa v prvním ročníku. Ron byl skleslý a Harry ani neměl sílu se jej zastat či podpořit. Vlasy na zátylku se mu ježily hrůzou z nastávajících hodin. Někde vzadu v mysli si napsal poznámku, že si večer musí najít pár chvil času, ujistit Rona, že v něj věří.

Pohledem sklouzl k Hermioně. Výška jeho očí byla minimálně stopu nad jejím temenem. Vyrostl, aniž by k tomu směřoval svoji pozornost za uplynulých pár měsíců. Možná i potřeboval, aby se jeho hlava zabývala něčím naprosto absurdním.

Hustý mrak myšlenek mu znovu zastřel myšlení, ne, že by jeho přítomnost momentálně byla potřeba.

„Profesorka Dolores Umbridgeová," ozvala se Hermiona. Učebnici si tiskla k hrudi, kadeřavé vlasy jí padaly přes ramena a v prstencích pramenů schovaly značnou část paží.