Neviditelná křídla

12.

Clare

David vešel do kuchyně a mě ovanula zase známá vůně bylinek. Pozdravila nás jedna z kuchařek, byla starší. David položil hrnek a natočil mi do skleničky vodu. „Dík," řekla jsem s úsměvem a napila se. „Tak kdopak to je?" zeptala se znovu ta kuchařka a otřela si ruce. „Aneto, to je Clare." Pronesl Ivan a Aneta se zarazila. „Co máte pořád s mým jménem všichni?" zeptala jsem se nechápavě a David jenom zakroutil hlavou. „Nic, jenom, že je svým způsobem nezvyklé." Pronesl to s úsměvem a já si ho podezřívavě přeměřila. „Tak, co máme k večeři?" řekl nadšeně Oskar a nahrnul se k talíři s koláčky. Chtěl si jeden vzít, ale Aneta ho plácla po ruce. „Ne, ty jsou na snídani, večeře bude za chvíli." Holky se zasmály a Oskar si otráveně odfrknul. Mě lehce zacukaly koutky úst. Najednou do místnosti vrazili stráže a očima přejeli po místnosti. Zastavili se pohledem na mě a pak se ke mně rozešli. Prudce mě chytili za ruce, až mi vypadla sklenička. „Hej." Řekla jsem potichu, protože mi kousek skleničky rozříznul nohu. Oni mě, ale prudce chytili za paže a vyvedli z kuchyně. „Au, to bolí." Zaskuhrala jsem neštvaně. Oni mě, ale neposlouchali a dokonce mě i víc sevřeli. Cítila jsem, jak se mi dělají modřiny. „Stráže stůjte!" zakřičel za mnou David a všichni se za námi rozeběhli. Já toho, ale měla zase dost. Prudce jsem se zastavila a vyvlékla se jim ze sevření. „Tak hele, já nevím, jak jste vy pitomé okřídlené bytosti vychovány, ale dneska, už to říkám po druhé! Takhle se k dívkám nechová! I kdyby vám někdo přikázal, že mě máte přivést, tak to stačí normálně říct ne! Nemusíte mi rovnou roztřískat skleničku a nohu!" zakřičela jsem na ně a oni na mě zůstali oba dva koukat. „Výborně jsem ráda, že jsme to pochopili, teď mi ukažte, kudy máme jít." Řekla jsem v klidu a založila si ruce na hrudi. Oni se rozešli dopředu a já šla poslušně za nimi. David s ostatními šli kousek za mnou, ale já je nevnímala. Stráže mě dovedli před, nějaké dveře a otevřely je. Já vešla pomalu dovnitř. Byl to obrovský sál, na stropech byli odstíny modré a naproti byl trůn z modrých krystalů. Dole klečela moje matka a Kas. Obě vypadaly strašně. Moje matka sena mě podívala a já jí v očích vyčetla strach. Stráže do mě strčili a já se na ně varovně podívala do zadu za sebe. Pak jsem se rozešla a u trůnu se uklonila. „Tak tohle je tvoje dcera, není ti vůbec podobná." Zasmál se král a moje matka zatnula čelisti. „Řekni dítě, je tohle tvoje matka." Zeptal se mě a já jenom přikývla. „Jsi si jistá?" zeptal se s ošklivým úsměvem. Já opět pevně přikývla. „Co, kdybych ti řekl, že to tvoje matka není, co si já myslím." „Pak bych vám řekla, že to nemůžete vědět, protože to, že někdo porodí dítě, neznamená podle mě slovo matka." Řekla jsem pevně. Král se hořce zasmál a mě přeběhl mráz po zádech. „Právě, že ano holčičko, ty si myslíš, že víš všechno, že? Tak to jsi docela hloupá." „Hloupý je ten, kdo nepřizná, že všechno neví." Řekla jsem s klidem. „Nepoučuj mě ty lidská bytosti. Tak naposledy Rihano, kde je vyvolená? Co si s ní udělala?" Netušila jsem o čem je řeč, ale moje matka pořád mlčela. Král se rozhněval a zakřičel: „Stráže!" Já se zděšeně podívala na mamku. Stráže k ní přišli a prudce jí chytli za vlasy. Říznuly jí do zad a pak do břicha, moje matka zakřičela. Já si přikryla pusu a do očí se mi hrnuly slzy. „Ptám se naposledy, kde je vyvolená!?" „V bezpečí." Hlesla moje matka a král jenom pokynul rukou. Stráže zase napřáhli nůž a já se za ní chtěla vrhnout. „Otče, já nemyslím, že..." „Mlč!" zahřměl a David okamžitě zmlknul. Mě svírali stráže a Kas taky. Moje matka dostala další řeznou ránu. Byla skoro celá od krve. Mně se do očí hrnuly slzy. Pak se jeden ze strážců napřáhnul s mečem. To, už jsem nevydržela. Zaječela jsem z plných plic a okolo mě se najednou rozletěla energická vlna. Všechny stráže to odhodilo na dalekou zeď a já se rozeběhla k matce. „Mami," zašeptala jsem když jsem si klekla k jejímu téměř bezvládnému tělu. Netuším, jak jsem to udělala, ale je mi to zatím úplně ukradené. „Holčičko, neboj se, nikdo ti neublíží." „Takže tvoje dcera je čarodějka, no k tomu se ještě vrátíme, kde je ona?!" zařval zase přes celý sál a mě stékaly slzy, proč se tohle všechno děje? „v bezpečí." Řekla moje matka a následně zavřela oči. „Mami, ne." Zašeptala jsem potichu. Držela jsem její hlavu. „Zabijte tuhle zrádkyni!" ukázal na Kas, ne Kas ne, pak, už mi nezůstane nikdo. Kas se napřímila a roztáhla křídla. Měla, už taky několik ran. Tohle musí přestat, nikdo nic neudělala. Bezmocně jsem se dívala, jak se ke Kas stahují vojáci. David s kluky se k nám chtěli rozeběhnout, ale stráže je zadrželi. Jejich sestry na nás šokovaně koukaly. Kas se začala stahovat a jeden ze strážců, jí dal facku, takovou, že spadla na zem. Já zatnula ruce v pěsti. Moje bezmoc se přeměnila ve vztek a v sílu. Naštvaně jsem si stoupla. Oběma nohama, jsem se zapřela do země. Moje oči najednou potemněly a změnily barvu. „Dost!" zařvala jsem a všichni se na mě nevěřícně podívali. „Nikdo, nebude ubližovat mojí rodině, to si pamatujte!" zahřměla jsem a roztáhla ruce. Okna v trůním sále se roztříštila na milióny kousku a dovnitř se vehnal vítr a déšť. Moje vlasy okolo mě poletovaly. Já zrychleně dýchala. Zatala jsem ruce v pěst a z nebe sjelo několik blesků. V trůním sále se začal prohánět obrovský liják. Vítr roztrhal plachty. Všichni měli svoje křídla ochranně před sebou a já se třásla jako divoké zvíře. Pak jsem natáhla ruku směrem ke strážím a oni se vznesli. Vítr je vyhodil ven oknem. Kas se pomalu zvedla a došla ke mně. „Dobrý Clare, jsem v pořádku, vidíš, uklidni se." Řekla konejšivě a já se nadechla. Zavřela jsem oči a uvolnila se. Zase jsem viděla normálně, všechen vztek ze mě opadnul a bouřka s větrem ustali. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala z toho zlého snu. „C-co to bylo." Podívala jsem se na svoje ruce a celá jsem se klepala. „Neboj se to je úplně normální, jenom si se rozzuřila." Usmála se na mě Kas povzbudivě a já jí s úlevou objala. „Ha, já to věděl," ozval se vedle mě děda. Usmíval se od ucha k uchu. Já se trochu usmála a objala ho. Děda se podíval na Kas a ta jenom se smutnou tváří přikývla. „Neboj se, už to bude v pořádku, nikdo ti neublíží." Řekl děda s úsměvem a já se rozhlédla okolo sebe. Král s jeho rádci seděl na trůně, a s otevřenou pusou na mě koukal. David s ostatními na tom nebyli o moc jinak. „Co se to tady děje, jak si to udělala ty malá..." „Tak to by stačilo, Oxforde! Vykřikla najednou jedna žena, která se přihnala do místnosti.