2. První kamínek na cestě

První kamínek na cestě

Vydechl obláček dýmu a prohrábl prsty na nohou hlínu. Jeho chodidla byla zcela zahojená, všude kolem byl teplý letní den, květiny voněly, ptáci pěli své písně a byl ideální čas na svačinu, kterou si klidně mohl dopřát, ale Bilbo přesto neměl na jídlo pomyšlení. Místo toho putoval pohledem po zahradě, jako kdyby něco hledal, vlastně spíš někoho.

Thorina.

Chtěl s ním mluvit a byl si jistý, že je to naprosto přirozená touha, nebo to alespoň domníval, i když trpaslík si nejspíš myslel něco jiného, vzhledem k tomu, že se mu už od společného probuzení velice zručně vyhýbal. I když ve skutečnosti, jak si musel přiznat, to vlastně žádné společné probuzení nebylo. Thorinův hluboký hlas, znějící přímo u jeho ucha, mu pošeptal, že má vstávat, ale ještě než stačil otevřít oči, uslyšel klapnutí dveří. Když se pak kolem sebe rozespale rozhlédl, kromě vycházejícího slunce, které stydlivě nakukovalo oknem, ho nikdo jiný nevítal. A u snídaně s ním pak trpaslík sotva prohodil dvě slova, usazený na druhém konci stolu a zahleděný do svého talíře.

Povzdechl si a opřel si ruku s dýmkou o stehno, nohou bezděčně kreslil do hlíny neurčité obrazce. Jeden kruh navazující na druhý a další a další, a velký kruh kolem nich, a tak stále dokola. Ty hloupé kroužky byly odrazem jeho vnitřního neklidu smíšeného s rozpaky, ale i značnou dávkou spravedlivého hněvu.

Co si vlastně Thorin myslel? Bál se, že po tom, co se společně potěšili v jednom pelíšku, si bude snad na trpaslíka dělat nárok? To byl přeci nesmysl. Nebyl hlupák, ani žárlivě zamilovaný mladíček. Věděl, čím jejich společná noc byla. Příjemným rozptýlením, poskytnutím trochy vzájemné něhy, péče, rozkoše a jak doufal i alespoň špetky zábavy. Nic, co by komukoliv přidělalo vrásky na čele a přineslo pocit nejistoty, který právě prožíval, protože to nebylo nic zakázaného nebo snad nepatřičného. Jenže být v Pytli a být Thorin hobitka nebo hobit, tak by spolu posnídali na verandě, a kdoví, pokud by si rozuměli, dali by si i společnou svačinu, pak by se rozloučili vlhkým polibkem nebo se vrátili zpátky do pelíšku, odkud by spolu ruku v ruce vylezli a pokračovali tam, kde skončili. Samozřejmě, pokud by jeden z nich nemusel před rodiči toho druhého utíkat oknem, ale i pak by se určitě sešli vzadu za domem nebo pod nějakou pěknou rostlou jabloní, co jich bylo v Hobitíně všude kolem cest nepočítaně, a vyměnili by si záplavu horkých polibků a doteků. A smáli by se spolu, jak je zábavné jejich staré, prudérní a moc usedlé rodiče nutit běhat s koštětem v ruce po zahradě. Takové to bylo u něj doma a tak to přesně miloval. Bezstarostné, upřímné a otevřené, přesně opačné, než jaká byla trpasličí kultura, takže, kdo mohl vědět - třeba bylo mezi trpaslíky nepřípustné, aby se teď s Thorinem bavil. Možná to bylo nepřípustné už navždy, od čehož pocházela bolest v jeho srdci stejně jako hněv.

Vlastně veškeré Thorinovo chování ho neuvěřitelně hněvalo, jelikož na něj podle jeho názoru neměl právo. To trpaslík ho pozval do svého pelíšku po hobitím způsobu a Bilbo na to po hobitím způsobu odpověděl. Jistě, nemusel souhlasit, takovou povinnost neměl, ale proč by nesouhlasil? Thorin byl jeho přítel, důvěřovali si navzájem a bezesporu mezi nimi bylo silné pouto. K tomu, aby řekl ano, by stačilo mnohem méně, než co společně prožili. To, s jakou důvěrou mu trpaslík prozradil tajemství svého skutečného pohlaví, ještě umocňovalo jeho vnitřní pocit, vycházející ze srdce, že souhlasit bylo správné. Možná právě v tom byl ten problém. Třeba si Thorin myslel, že teď, když zná jeho tajemství, bude ho šířit dál nebo ho proti němu bude chtít využít.

Bilbo pevně semknul rty a ještě silněji sevřel svou dýmu, až hrozilo, že praskne. Opravdu, co si o něm Thorin myslel, pokud předpokládal, že něco tak odporného udělá? Byl čestný hobit a když mu někdo svěřil něco, co bylo zcela jistě tajemství, dokázal ho udržet. Roznášení klevet nikdy nebylo jeho gusto, i proto ho ostatní považovali za suchopádného. On věděl své. Jak bolí, kdy o něm lidé mluví za jeho zády a je jim jedno, že je vlastně slyší, a rozhodně uměl rozeznávat tajemství, která mohla být nebezpečná nebo která opravdu bylo třeba zamlčet. Jeho prsten třeba – dotkl se nepatrně své kapsy od vesty – nebo Thorinovo skutečné pohlaví. Snadno si mohl domyslet, že by s ním lidé jednali jinak, kdyby věděli, že je žena, vlastně i on sám by na něj nahlížel, jak věděl z dnešního pohledu, špatně. Možná by neměl již od počátku ten respekt, tu důvěru, tu oddanost... Ne, zcela určitě ne, za což se styděl a chlácholit se mohl jen tím, že teď, když ví, se pro něj nic nezměnilo. Spíše naopak. Obdivoval Thorina ještě víc než předtím pro jeho sílu a nebojácnost. Pro všechny ty neuvěřitelně silné a ryzí vlastnosti, které měl, ač byl ženou, a které u hobitek nejednou postrádal.