Over the edge (Drarry CZ)

Poslední týden prázdnin (1)

"Dnes po poledni vyrazíme ke Greengrassovým. Poznáš Astoriu," otec přeruší mé bloumání nad horkým mátovým čajem. Namočené lístky táhne ke dnu tíha jeho slov. Svraštím obočí a pohlédnu na něj.

"Proč bych měl poznávat Astoriu?" zeptám se klidně.

"Draco, s rodinou Greengrassových se Malfoyové znají již po dlouhá léta a s tvou matkou se domníváme, tedy, víme, že si jistě porozumíte. Astoria je slušné oddané děvče, čistokrevná čarodějka především, a tudíž by váš budoucí sňatek byl pro oba rody přínosem -"

"Náš co? Sňatek?" přeruším jej a málem mi vypadnou oči z důlků. Krev zabublá v žilách, tlak stoupne.

"Netvař se tak kysele, ano, domluvil jsem se s jejím otcem. Samozřejmě je to předběžné, oba musíte nejdříve dodělat úspěšně školu, což nebude problém, ale poté se musíš usadit, mít dobrou manželku, která vůči tobě bude loajální."

Snažím uklidnit své napjaté nervy, srknu si vařícího čaje a šálek prudce položím zpět na stolek. Obývací pokoj se pomalu plní nenávistí.

"Já si sám vyberu, koho budu chtít za manželku, nepotřebuju, abys za mě furt plánoval mojí budoucnost!" vyštěknu a otec zareaguje ihned, přistoupí blíž ke mně a s nahněvaným výrazem ve tváří chytne židli, na níž sedím.

"Neodsekávej mi, Draco, dokud studuješ a jsi pod mojí střechou, budeš dělat, co ti přikážu. Já vím, co je pro tebe nejlepší, celý život tě vedu cestou úspěchu, tak mi neodmlouvej a drž se plánu," vrčí a prská mi do tváře. Nesnáším to, jak se ke mně chová. Jako ke svému majetku.

"Celý život mi jen přikazuješ a rozkazuješ a já už toho mám tak akorát pokrk!" zařvu, odstrčím mu ruku a hrdinsky kráčím do své ložnice.

"Draco, okamžitě se zastav!" jeho hlas zní sytě a tvrdě jako hrom. Část mě má strach. Zastavím se, ale neotočím. Jsem k němu zády a snažím se nedýchat. 

Otec pokračuje, zatímco kráčí ke mně: "Tys nám ale zpychl. Moc dobře víš, že je to pro tvoje dobro, pro tvou zajištěnou budoucnost. Po poledni vyrazíme, ty se seznámíš s Astoriou, ve škole si budete blíž a blíž a nakonec uznáš, že jsem měl pravdu. Myslel jsem, že tohle pubertální odmlouvání máš už za sebou," dojde až ke mně a dýchne mi na týl. Neovládám svůj hněv, otočím se k němu a zprudka vykřiknu: "Já na tebe seru, nikam nejedu!"

Okamžitě toho slova lituji. Otec zůstane mlčet v naprostém šoku, rty se mu zkrabatí, oči se naplní čistým zklamáním. Vytáhne hůlku a dřív, než stačím reagovat tím samým pohybem ruky, znehybní mě a jedním švihnutím mě hodí přes celý obývák, rozrazí mými zády dveře, dokud se nezastavím o stěnu v pokoji pro hosty. Naprosto zdrcený nedokážu ani pípnout. Bolí mě celé tělo, sedím na zemi a otec se ke mně blíží. Snažím se také nahmatat hůlku, ale ruce mi vypoví službu.

"Aby sis zapamatoval, že mně odmlouvatnebudeš!" skloní se ke mně, jen aby mi vytáhl hůlku z kapsy. Zavřu oči.Tenhle boj jsem prohrál. Naivně si myslím, že to byl celý můj trest, jenženáhle se místnost zhasne a k mým bubínkům dolehne zvuk zamykání dveří.

Bolestně zakňourám, ve tmě se doplazím ke dveřím, abych zjistil, že jsou opravdu zamčené, hůlku mám opravdu pryč, okna jsou opravdu zatemněná kouzlem. A jsem tu dočista sám.

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­S posledním vypjetí sil se vyškrábu na dvoulůžko, jako by to byla nezkrotná hora. Nakonec ale dolehnu na měkkou postel, která alespoň slabounce utiší bolesti.

Ztěžka vydechuji, sténám a v mysli mám představu matky, která se nevzdá, dokud otec nepovolí a nepustí mne. Skrz nepatrné škvíry mezi přikurtovanými závěsy pozoruji sluneční paprsky, dokud se mé tělo nevyčerpá a já neusnu.

***********