Over the edge (Drarry CZ)

Princ (3)

Čas kvapně běží a den se uchýlí k poledni. Po Dějinách čar a kouzel se Zmijozelští skupinově přemístí do Velké síně na oběd. Teprve teď si všímám, že jsme opravdu nerozlučná smečka. Nebo bych spíš měl říct, oni, ne my. Pálí mě na rtech představa, že se jim vzdaluji, ale čím dál jsem od nich, čím dál jsem od toho člověka, za kterého mě bere můj otec, tím blíž jsem k tomu, kým chci být. Samostatná jednotka nikým a ničím nelimitovaná.

Před obědem se uchýlím na pánské toalety a když zjistím, že vzduch je čistý, poprvé rozevřu vytržený list z neznámé knihy, který mi daroval Snape.

Čtu tlustě tištěný nápis: Kouzlo pro zatíženou mysl

Už jen tohle mi stačí k tomu, abych protočil oči a pergamen násilně zmuchlal do kuličky. Opřu se o chladné dlaždice a rukou se plácnu do čela. Hořím zlostí. Nepotřebuju žádný doporučení na kouzla pro zatíženou mysl, potřebuju vypadnout z týhle proklatý školy a od svýho otce, potřebuju novej začátek, jít na konec světa, ucítit volnost. Pergamen hořce nacpu do kapsy a vykročím z toalet směrem do Velké síně.

Jsou tu již téměř všichni žáci, kteří zrovna nemají výuku. Polije mě pot, protože absolutně netuším, kam si sednu, mezi tu spolčenou kupu mých spolužáků. Už už na mě házejí znechucené pohledy, jen se přiblížím ke Zmijozelskému stolu. Snažím se je nevidět, hledám Crabba a možná mě i potěší, že vedle něj sedí Pansy.

"Můžu mezi vás?" zeptám se poníženě.

Pansy pohotově odpoví: "No já nevím Draco, můžeš?"

Pár lidí se zasměje.

"Tak uhni," pokynu tvrdě a Pansy povolí, úsměv jí ztuhne a odsune si svůj talíř plný bramboráků stranou. Posadím se na dlouhou lavici, na nikoho ani nemrknu a pyšně, jako kdybych chtěl všechny odzbrojit svou vášnivou povýšeností, si nabírám obalené mini řízky. Ticho vydrží jen chvíli. Než začnu jíst, Pansy mi s plnou pusou zažvýká do ucha: "Co to s tebou je?"

Vidličku unaveně zabodnu do masa, "Nic se mnou není," odseknu.

"Jo, jasně. Seš úplně v pohodě. Úplně to na tobě vidím. Od tý doby, co začala škola, seš jak vyměněnej," nedá mi pokoj a ještě u svého nudného proslovu mlaská. Jsem zralý na to, aby mi praskla cévka. Co je všem sakra do toho, co mi je?

"Dík za hlubinnou analýzu," povytáhnu obočí a zakousnu se do řízku.

Pansy nejdřív zabručí a pak zmlkne. Konečně. Nesnáším, když se ve mně někdo rýpe. Zvlášť, když nikdo neví, co jsem si před nástupem do tohohle ročníku prožil. Změnilo mě to, jasně. Ale je to moje věc.

Snažím se soustředit na jídlo, ale doputuje ke mně hlas Nebelvířanů, ve Velké síni jsou vždycky nejvíc slyšet oni. Chrabří a odvážní... a taky nejhlučnější. Pozoruji Pottera a jeho partičku, jak se smějí a jak se přeřvávají, že zítra mají famfrpálový zápas s Mrzimorem a že Harry to zase celé vyhraje. Jako vždy. Však už ho to ani nemůže bavit. Zápasy s Nebelvírem jsou vyloženě zajímavé jen v tom, v jaké poloze chytne Potter zlatonku. To je jediná nejasná věc.

Famfrpálu jsem se vzdal hned ten den, kdy nám začala výuka. Otec vždycky chtěl, abych byl nejlepším chytačem. A jelikož nechci být na druhou stranu ten nejhorší, i když pomsta by to byla sladká, ale stále mám svou hrdost, rozhodl jsem se tuhle část mého života odstranit úplně.

Ať si je Potter všechny klidně roztrhá, tohle už jde mimo mě.

Srkám višňový džus, dojídám poslední řízek a bez rozloučení, možná i bez povšimnutí, jdu na dnešní poslední dvouhodinovku, a to je hrabání se v hlíně s profesorkou Prýtovou. Rozhodně si nebudu brát rukavice. Zmijozelský neposkvrněný princ musí jednou provždy zemřít. A zemře jedině tak, že už se s tou osobou, kterou jsem dlouhá léta byl, nebudu ztotožňovat. Že budu někdo úplně jiný. 

****