Hunger games - Aleah Duncain

Část patnáctá - Turné, část 2.

    Když se opět vydáme na cestu, moc nám do mluvení není. Alespoň mně ne. Ležíme u Muse v pokoji na posteli. Já k němu ležím zády. Muse leží na posteli o něco výše než já. Mezi námi je asi dvacet centimetrů. Přitáhnu si pod hlavu jeden z polštářů. Zavřu oči a pokusím se usnout.

    „Musi?“ Otočím se přes záda k němu. Není tam. Zvednu se z postele. Je mi jasné, kde bude. Opravdu sedí na gauči jako první noc ve vlaku. „Ahoj.“ Podívá se po mně. „Nechtěl jsem tě vzbudit.“ Pokrčím rameny. „Nevzbudil, jen jsem nevěděla, kde jsi.“ Natáhne ke mně ruku, čímž mi naznačí, abych šla k němu, což udělám. „Zase nemůžeš spát?“ Zeptám se, když se posadím k němu na gauč. „Jak se to vezme.“ Přitáhne si mě blíže k sobě. Položím si mu hlavu na hrudník. „Zdálo se mi o Cordovi.“ Vzhlédnu k němu, ale on kouká z okna. „Stál jsem tam, když ho Nimmo zabil. Nic jsem neudělal.“ Propletu své prsty s jeho a pevně sevřu. „Nemohl jsi nic dělat.“ Cítím, jak se mu nepravidelně zvedá hrudník.

    „Vždycky se dá něco udělat, Aleah. Mohl tu teď být.“ Zakloní hlavu a opře si ji o opěrku. „Ale ty bys tu nebyl.“ Nebo já. To jsem ale nedořekla. Nebylo by to fér. Podívá se na mě. „Jsem rád, že jsme to my dva, ale řekni mi, jakou máme budoucnost? Až tohle skončí, už tě nikdy neuvidím.“ Má smutné oči. Pomalu k němu natáhnu ruku. Zkouším, jestli neuhne. Dotknu se prsty jeho tváře. Zavře oči. „Musi?“ Zašeptám. „Hm?“ Posunu se k němu. Vyšplhám se až k jeho rtům. „Nikdo nám nemůže zabránit, abychom byli spolu.“ Skloní hlavu, čímž se svým nosem dotkne mého. „Kapitol.“

    „Není to fér.“ Několikrát mě výskne ve vlasech. „Je to fér. Jsme naživu. Oba. Nějak zaplatit musíme.“ Najednou je mi smutno víc než obvykle. „Já chci být s tebou.“ Hlesnu tiše s náznakem slz. Obejme mě pevněji. „Neplač. Prosím. Hlavní je, že jsi živá a doma s rodinou.“ Semknu ho pevněji kolem krku. „Ty bys mohl být má rodina. Vlastně jsi svým způsobem. Byl jsi jediný, koho jsem v hrách měla.“ Políbí mě do vlasů. „Pojď, půjdeme si lehnout.“ Neochotně se zvednu a společně se vydáme do jeho ložnice.

    Ráno se jako vždy probudíme každý na své straně postele. Za chvíli se z toho už stane naše tradice. Tentokrát ale ucítím jeho ruku na své paži. „Dobré ráno.“ Neotočím se k němu, což pochopí tak, že se ke mně přisune a obejme mě kolem paží. „Je ti líp?“ Zamumlá mi do vlasů. Lehnu si na záda. Muse se na mě usměje. Konečky jeho prstů se mi pomalu posunují po paži až k prstům. „Musi?“ Mám husí kůži snad po celém těle. „Chci tě políbit, Aleah.“

    „Tak to udělej.“ Nenechá se dvakrát pobízet. Jakmile se dotkne svými rty mých, je to, jako by vybuchlo tisíce ohňostrojů. Nejdříve jsme byli opatrní. Poznávali jsme jeden druhého. Když se napětí mezi námi rozplyne, změní se ve vzrušení, přesune se s polibky ke krku a začne mi povytahovat saténový nátělník. Ledovou rukou mi přejede po břiše. Břišní svaly se mi jako na povel stáhnou. „Musi?“ Zasténám tiše, ale Muse ustane. Podívá se na mě. „Stalo se něco? Bylo to moc přes čáru?“ Zakroutím hlavou. „Ne, jen...“

    „Aleah? Musi? Za chvíli budeme v sedmém kraji.“ Zaslechneme zvonivý hlas Saffry. „Hned jsme tam.“ Odpoví jí Muse. Natáhnu k němu krk pro další polibek nehledě na to, že bychom měli vstát a jít.

    „Jsme tu všichni? Jsme.“ Prohlásí Balthar, když se všichni sejdeme u snídaně. Gunnar má dnes překvapivě stejně špatnou náladu. Ne-li horší. „Než začneme se snídaní, rádi bychom něco pořešili.“ Gunnar zabručí. „Ty to chceš řešit. Je to absolutní nesmysl. Nesouhlasím s tím.“ Podíváme se po něm. „Bude to na nich, ne na tobě, tak se laskavě uklidni.“ Balthar se podívá po mně a Musovi. „Včera jsem slyšel, o čem jste se bavili, a měl bych pro vás řešení.“ Zvedne se od stolu a dojde až k jedné z leštěných komod. Něco z ní vytáhne. Ukáže se, že je to černá krabička. Položí ji lhostejně před Muse. „Co to je?“ Zeptá se ho Muse. „Vaše záchrana.“

    Muse krabičku otevře. Nevím, co v ní je, ale stačí mi jeho pohled, abych poznala, že to asi nebude správná záchrana. „To nemyslíte vážně.“ Vzhlédne k Baltharovi. Ten jen pokrčí rameny. „Je to na vás. Tohle vám může zařídit šťastný život.“ Sleduji onu krabičku. „Ale já si nemůžu Aleah vzít!“ Krabičku hlasitě zaklapne. „Vzít si mě? Jak vás to napadlo?“ Saffra mi poklepe po ruce. „Ale zlatíčko, představ si, jak krásné bys měla šaty!“ To je sice pravda, ale to nemění nic na tom, že si ho nemůžu vzít! „Je mi šestnáct, nemůžu se vdát.“

    „Musovi bude za tři měsíce osmnáct. Má nejvyšší čas si někoho najít. Čím dříve dáte Kapitolu potomky, tím dříve se tohle všechno zamete pod koberec.“ Počkat. „Máme spolu mít dítě?“ Doslova to vypadne z nás obou naráz. Saffra je z toho přímo nadšená. „Jistě, malou Aleah a malého Muse.“ Zatleská natěšeně. „Na to zapomeňte, nebudeme mít s Aleah dítě a rozhodně si ji nevezmu.“ Někoho by to urazilo, ale já naprosto souhlasila. „V tom případě se spolu po turné rozlučte.“ Polknu. Když si ho nevezmu, už ho nikdy neuvidím. Muse se zvedne od stolu a odejde. Já tam sedím dál s pohledem upřeným na černou krabičku.

    V sedmém kraji se moc nezdržíme. Celý zbytek dne s Musem nepromluvíme. Vlastně nikdo s nikým nemluví. Stejně tak i další den v šestém kraji. Muse mě jen vezme velkým obloukem a zavře se u sebe. Ničí mě to, ale o čem bychom si měli povídat? Jak bude vypadat svatební dort? Jakou kravatu si má vzít na svatbu? Je to hloupost. My dva se vzít nemůžeme. Nepřijdu si připravená. Neříkám, že Muse nemám ráda, ale tohle je moc rychlé. Lidé se mají vzájemně poznávat, najít své silné a slabé stránky, ne se spolu jednou málem vyspat a druhý den se brát. Navíc mám pocit, že ani vlastně nevím, co k němu pořádně cítím.

    Večer po pátém kraji sedím na pohovce. Sama. Co by vlastně řekl táta, kdybych mu oznámila, že se budu vdávat? On by s tím nesouhlasil. Maminka by mi řekla, že pokud ho mám opravdu ráda, mám do toho jít, ale táta byl vždy na jistotu. Měla bych být plnoletá a zralá na tohle všechno. Vždyť jsem jen troska. Přežila jsem hladové hry a ztratila bratra. Jak mám vést spořádaný rodinný život? Nechci do konce života hrát nějakou hru pro obyvatele Kapitolu. Na druhou stranu ale nechci vědět, že v Kapitolu Muse uvidím naposledy. Nebudu moct jen tak na víkend odcestovat z osmého kraje do druhého, abych ho navštívila. Bude mi chybět. Můj ochránce.

/Po hrozně moc dlouhé době jsem konečně přidala novou část. Moc se všem omlouvám za takové čekání, vím, že se stále opakuji, ale škola je vážně těžká a musím jí věnovat veškerý svůj čas...alespoň poslední dobou. Teď ale ležím doma s chřipkou (chřipková epidemie samozřejmě zaklepala i na mé dveře..). 

Budu ráda, když mi napíšete svůj názor, jestli se mají Muse s Aleah vzít, nebo jste proti tomu, od vašich názorů se totiž bude odvíjet další část, kterou se budu snažit dopsat co nejdříve :) Jsem ráda, že se mnou stále držíte, tak se zase na chvilku loučím :)

Jinak mi jedna slečna slíbila cover na příběh, který píšu tady na wattpadu, Crystal Collinsová, budu ráda, když se na něj podíváte a řeknete mi na něj svůj názor, stejně jako mi ho říkáte na Aleah :)

Mám vás ráda a děkuju za všechny názory a hlasy, které tu díky vám dostávám :))