Blame - ON HOLD

2. část

„Je ti dobře?“ vyrušil mě táta z mého přemýšlení. „Chybí mi“ šeptla jsem. „hrozně moc“ cítila jsem jak mě pálí oči. Poslední dva měsíce nedělám nic jiného než, že brečím. To se dá pochopit, ztratila jsem brášku ale pravda je, že jsem v ten den ztratila víc než to. Ztratila jsem skoro celou svoji rodinu, vlastně i všechny kamarády.. Prostě všechny které jsem do té doby brala jako samozřejmost. Jediný kdo mi zbyl je táta. Už v mých 2 letech se s mamkou rozvedl ale o mě se nikdy starat nepřestal a já jsem mu za to vděčná, nebýt jeho tak jsem teď úplně sama. V ten den co Shawn umřel jsem ztratila i mamku a Michaela – nevlastního otce – oba jsem je měla moc ráda, vlastně pořád mám. Nikdy mi ale neodpustí co jsem udělala. Je to moje chyba, že tu Shawn už není..

Pocit viny mě užírá zevnitř, nevím jak dlouho to ještě dokážu snášet. Je to hrozný pocit, ta prázdnota a bezmoc jsou nekonečné.  Pro mámu jsem vždycky byla až ta druhá protože jsem tam moc podobná tátovi a ona kvůli mně na něj nikdy nemohla pořádně zapomenout. Přes všechno co jsme si kdy udělaly nebo řekly jsem jí stejně vždycky měla ráda, nikdy jsem jí nechtěla nějak zklamat nebo jí ublížit ale udělala jsem to a to tím nejhorším způsobem jaký šel.

„Jsme tu“ šept táta a vylezl z auta. Já jsem se pomalu odpoutala, otřela jsem si slzy, snažila jsem se zahnat všechny špatné pocity a taky jsem vystoupila. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stála jsem uprostřed velikého parkoviště před nákupním centrem. Všude okolo bylo spoustu lidí a aut. Všude rozruch. Už dlouho jsem tohle nezažila. Poslední dva měsíce jsem nedošla dál než před dům. Nebyla jsem schopná koukat na všechny ty nenávistné nebo naopak soucitné pohledy. Všichni v okolí vědí co se stalo, dokonce vědí, že mě kvůli tomu máma vyhodila a už se mnou nikdy nepromluvila ani jediné slovo. Jsem pro ní mrtvá.. Přesně tak to řekla.

Flashback

„Ty jsi o tom věděla? Dokonce jsi mu pomohla to utajit?“ rozkřikla se na celou chodbu nemocnice. „To mi jako chceš říct, že ty jsi hlavní důvod toho co se stalo?“ z jejího smutného pláče se vytvořil hysterický křik a pláč. Nedivím se jí, taky se nenávidím. Kdybych tohle věděla, nikdy bych mu nepomohla. Nikdy bych mu nedovolila to udělat.  Na všechno už je ale teď pozdě. Shawn tu není a je to má vina. „Mami. Já..já“ šeptala jsem a neměla jsem tušení co mám říct, nebyla jsem schopná ani pořádně mluvit. Pláč mě dusil, pálilo mě v krku a oči jsem měla rudé. Bílé zdi okolo nás byly rozmazané a splývaly spolu, pod vrstvou slz, která se nahromadila v mých očích.

„Vypadni“ řekla klidně a bez známek emocí. Jako by to byla samozřejmost. „Co?“ šeptla jsem a hlas se mi třásl jako nikdy dřív. „Řekla jsem ať vypadneš, jsi si zabalit svoje věci a jdi si kam chceš. Zabila jsi vlastního bratra a myslíš si, že to nechám jen tak?“ znovu se hystericky rozplakala a máchala rukama všude okolo sebe. „Ale… Ale mami“ koktala jsem. Bylo pro mě tak moc těžké vůbec promluvit. „Vypadni! Už nejsi moje dcera! Dneska umřeli obě moje děti!“ rozkřikla se ještě víc. „Jsi pro mě mrtvá Katherine! Jsi pro mě mrtvá!“ stačila na mě ještě zakřičet než jsem z usedavým pláčem vyběhla z nemocnice.

Zamyslela jsem se natolik, že jsem přestala vnímat okolí. To se mi poslední dobou také stává docela často. Najednou jako by neexistovalo nic, jen já a moje myšlenky, moje pocity a nic jiného.. Jen já a můj smutek, moje samota.. Najednou jsem ucítila něčí ruce okolo mého děla, probrala jsem se ze svého myšlení a uvědomila si, že mě táta objal. „Mám tě moc rád holčičko a udělám všechno pro to, abys zase byla šťastná jako předtím.“ Pošeptal mi do ucha a já ho ještě víc stiskla. „Taky tě mám ráda tati.“ Dál už jsem to nezvládla a první slzy si našly cestu na moje tváře.