never stop running | tmr ✔

kapitola 10.| Můžu ho zabít?

„Kluci vyndáte mě prosím?” řeknu už vážným tónem, jelikož oni nechápu situaci tak se furt smějí.

„A proč bychom měli?” vydá ze sebe se smíchem Ben.

„Ty rány štípou”

„Ježiši ajo my na to zapomněli” plácne se do čela Minho a kluci se přestanou smát.

Newt za mnou dojde a vezme mě do náruče. Je v ní teplo což se hodí po studené vodě a rány už přestávají tolik štípat.

Newt se mnou jde na marodku, cestou slyším několik omluv od všech tří že na to úplně zapomněli a bla bla bla.

Jejich omluvy konečně utichnou když se zavřou dveře marodky. Newt mě položí na lůžko a sedne si na židli, teď už se mi věnují Jeff a Clint.

Když mě doošetří je večer, pak odejdou a zůstanu tam s Newtem sama. On kouká do země a já na něj. Pak se zničeho nic vyhopnu do sedu.

„Asi bys chtěla slyšet co se mi stalo s nohou viď?" zeptá se když si všimne že na něj v sedě upřeně zírám.

Kývnu, on si sedne vedle mě na postel s pohledem do mých očí.

„No jak bych začal, dříve jsem byl běžec. Zjistili jsme že tady odsud asi není východ, což teda nevíme jistě ale kluci se ho furt pokouší hledat. Jediné co mě děsilo že tady budu muset zůstat navěky a to jsem opravdu nechtěl, vběhl jsem do Labyrintu. Vylezl jsem na jednu ze zdí a chtěl ukončit svůj život, skočil jsem ale nedopadlo to podle mých plánů. Přežil jsem to, Alby mě potom našel a vzal na marodku. Ta kost už mi nikdy nedoroste” dořekne a hlavu si založí do dlaní.

Já nevím co mu mám na to říct, sedím tam s otevřenou pusou a přemýšlím nad tím. On se chtěl zabít, ale to já vlastně taky ale jeho následky jsou daleko horší. Bylo mi ho tak líto.

Nezmohla jsem se na nic jiného než ho pevně obejmout ještě když jsem si všimla že mu tečou slzy.

„Newte já nevím co na to říct, hrozně moc mě to mrzí” řeknu stále v objetí a přitáhnu ho k sobě ještě víc.

„Nic neříkej, strašně se za to stydím. Bylo by lepší kdybych tam umřel” řekne mezi vzlyky.

Já se odtáhnu a hodím na něj vražedný pohled.

„Newtone! Tohle už nikdy neříkej! kdybys tady teď nebyl, už bych byla mrtvá” řeknu kapku podrážděně, nemám prostě ráda když o sobě takhle mluví.

Utřu mu slzy a vezmu jeho tvář do dlaní. Sladce se na mě usměje, jeho smích je doslova nakažlivý že se musím usmát taky.

„Děkuju Tessie, jsi fakt zlato” řekne a jeho ruka se ocitne na mojí tváři.

Po chvíli začnu cítit únavu a Newt to moc dobře pozná. Přinutí mě ať si lehnu, pak mě přikryje a dá mi pusu na čelo. Chystá se odejít ale já to takhle nechci.

„Newte?”

„Ano?”

„Nemohl bys tu zůstat se mnou? Víš nechci být sama” řeknu s psíma očima, on se na mě usměje a kývne.

„No a nemohl by sis lehnout ke mě?” vypadá docela zaraženě jako by tu otázku vůbec nečekal.

Na nic nečeká a lehne si hnedka za mě do postele, jeho ruka zamíří k mému pasu. Ležíme tam v objetí a oba co nevidět okamžitě usneme.

*****

„Neměli bysme je vzbudit?”

„Nechcete je nechat spát?”

„Notak Pánvičko, práce nepočká”

„Ale Alby tak se na ně podívej Šípková Růženka a její princ”

„Sklapni Minho!” ozve se sborově.

Probudí mě hlasy, snažím se otevřít oči a pak si uvědomím že cítím něčí ruku okolo pasu. Pak si taky uvědomím že tady vlastně zůstal Newt.

Když otevřu oči tak nad námi uvidím čtyři ksichty. Alby, Minho, Panička a Ben. Málem dostanu infarkt.

No co? Ono když se probudíte a na vás se jako měsíček na hnoji usmívají čtyři frasácké ksichty, tak to není zrovna skvělý budíček.

„Co tady děláte?” zeptám se jich.

„Co tady děláte vy? Práce čeká už je dávno po snídani” řekne Alby.

„A co děláte jako vy dva? Měli jste krušnou noc?” zavtipkuje Minho.

„Můžu ho zabít?” zavrčím a Newt vedle mě unaveně zabručí.

„Šup do práce vy dva!” zavelí Alby a následně zmizí z marodky.

„A vy dva vstávat kdo bude v jídelně jako poslední je frasácký čónisko” dostane ze sebe Minho, my s Newtem se vymrštíme z postele a vydáme se za ním

Minho tam doběhne jako první a začne vítězně skákat a jásat že je nejlepší, že je první a bla bla bla.

„Frasáku, měl si náskok” řekne zadýchaně Newt když doběhne jako poslední.

„Jo no to je nefér znova” začnu protestovat, Minho se ke mě nakloní a vzhledem k jeho sto-osmdesáti centimetrech a mých sto-šedesáti je to normální.

„Jsem nejrychlejší a tak to i zůstane bažo” řekne a já na něj vypláznu jazyk.

„Neříkej mi bažo je to otravný” řeknu na oko uraženě, Newt se jenom uchechtává.

„Dobře bažo” začne se smát Minho a hravě mě strčí do loktu.

„Drž tu frasáckou hubu!” vyjeknu a taky ho šťouchnu.

„Přestaňte se hádat a dělejte radši něco užitečného!” okřikne nás Pánvička a my už si jdeme radši každý po svých.

další kapitola je na světě! tahle byla nudná ale nebojte v další se objeví nová postava ;) a ne nebude to thomas na něj je ještě čas