Není důležitý kolikrát spadneš, ale kolikrát se postavíš.[Housetrix] Nedoknčeno

Špatný pocit nebo skutečnost?

Pohled Baxtrixe
Vyjedu mimo město.
Užívám si krajinu, vítr který se do mě opírá a motorku pod sebou.
Jasně, nějaký kolena tam byli, nemohl jsem si je odepřít. Ale na zadní jsem si netroufl.
Jízda mě neskutečně baví ale mám takový bivný pocit, jako by mě někdo sledoval.

Chi se toho pocitu zbavit. Zastavím na jednom parkovišti s nádherným výhledem na krajinu.

Ten pocit mě ale neopustil.
'Štěpáne klid. Určitě si přetaženej. Nemáš dost spánku a stále něco děláš. Blázníš z toho!'

Ten pocit mě zabijí. Objevuje se strach. Musím jet domů, Kuba už má určitě starosti. Ani jsem mu nedal vědět kde jsem.

Nastartuju Repsolku a nechám jí zahřát. Nandám si helmu, nasednu na motorku, sklopím stojan, zařadím a vyjedu.

Projíždím různé dědiny, možná jsem někde překročil rychlost, ale to je jedno. Už chci být doma. Ten pocit totiž stále nezmizel a já mám strach.

Přijedu do garáží a zaparkuju vedle superbu. Vypnu motor a postavím motorku na stojan.
Sesednu, zamknu řídítka a rychlím krokem jdu k bytu.

Odemknu a vejdu.
,,Jsem doma!" Oznámím a čekám alespoň pozdrav nebo osobu která příjde ke mě.
Ale nic se neděje, žádná odezva.
Dojdu do obyváku a zděsím se.
Kuba leží v bezvědomí na zemi a sotva dýchá.
Přiběhnu k němu a ztřesu s ním.
,,Kubo!" Vykřiknu.
Stále nic.
,,Kubo, prober se!" Pohltila mě bezmoc a zoufalost. Do očí se mi nahrnuli slzy.

,,Jakube!"

Já ještě žiju!
Ahojky lidičky. Omlouvám se za dlouhou neaktivitu, měla jsem osobní problémi a nebyla nálada. Snad se to zlepší.
Zatím čus.