never stop running | tmr ✔

kapitola 13. | Labyrint 1/2

Už je to týden co se mnou Newt nepromluvil. Vyhýbá se mi, když se s ním snažím mluvit tak uteče někam co nejrychleji to jde jen proto aby se mnou nemusel mluvit a pohledem o mě radši ani nezavadí.

Tohle mě ničilo nerozlučná dvojka na Place úplně vyhasla, nenechal mě s ním mluvit a takhle to možná i zůstane.

Každou noc jsem brečela, ztratila jsem člověka ke kterému jsem si získala důvěru jako k prvnímu a to mě dost ničilo.

Už jsme nebyli Newtie a Tessie, už jsme byli jen Newt a Tessa. Ostatní Placeři zřejmě pochopili že se mezi námi něčí stalo ale raději to neřešili protože jim to všechno došlo.

Ostatní moji kamarádi se mě jakkoliv snažili rozveselit, což se jim povedlo jen na chvíli pal už mě emoce zase ovládli a já cítila že nebudu dostatečně šťastná dokud ho nezískám zpátky.

S Benem a Minhem jsem se dohodla že Newta zasáhnou do lesa kde budou tvrdit že mu chtějí něco ukázat, abych si s ním mohla promluvit.

Čekala jsem u zdi se jmény kde jsem byla naposledy když jsme zde vyřezávali Chuckovo jméno, jinak jsem zde od toho incidentu nebyla.

Trojice jmenovaných se ke mě blížila a já jen čekala kdy budou úplně u mě. Než ke mě došli tak Newt vypadal že se snaží odejít co nejdál ode mě ale oni dva mu v tom bránili.

Když ke mě došli tak měl Newt na tváři hodně naštvaný výraz a vypadal že za chvíli vztekem exploduje.

„Newte chci si s tebou jen promluvit, budeme tady do té doby než slíbíš že neutečeš a pokusíš si se mnou promluvit" založím si ruce na prsou a čekám na jeho reakci.

„Máš deset minut, pak odejdu" dám klukům náznak ať odejdou a oba vyzdvihnou palce nahoru jako že mi drží palce.

„Newte promiň ale ničí mě že se mi vyhýbáš a já ani neznám pořádný důvod. Tuším že je to kvůli tomu s tím Minhem ale to byl omyl ani jeden jsme to nechtěli udělat bylo to z toho alkoholu" řeknu posmutněle, on se ironicky usměje.

„Myslíš že omluva stačí? Ani nevíš jak to bolelo mě! Mám tě totiž rád Tesso, víc než si myslíš a tohle mě zranilo. Zrovna od tebe jsem nečekal že by ses tady olizovala s každým kdo tě přidrží nad zemí" vyprskne na mě naštvaně a já se nestačím divit jeho slovům.

„Newte, já tě mám taky ráda a to strašně moc. Omlouvám se ti ale to co si řekl je na mě moc" řeknu a cítím jak se mi hrnou slzy do očí.

„Nemáš mě ráda, už by sis se mnou promluvila dávno. A taková ty jsi začneš brečet a myslíš že tě bude každý utěšovat" jeho slova mě boleli, utekla jsem co nejrychleji co to šlo a můj cíl byl jasný. Labyrint.

„Prostě přede mnou uteč, na nic jiného se nezmůžeš" slyším ještě jeho slova, mám pocit jako by se z něj vytratila všechna lidskost.

Utíkám co nejrychleji to jde směrem k branám Labyrintu, ztratila jsem ho navždy teď už určitě.

V hlavě mám furt jeho slova která mě budou pronásledovat ještě hodně dlouho.

Když se už blížím k branám které se skoro zavírají tak za sebou slyším křik několika Placerů. Mimho na za mnou běží co nejrychleji může ale já mám o dost větší náskok.

Zastavím se těsně před bránou a řeknu poslední slova „Už dál nemůžu, promiňte mi to".

Pak zmizím v zavírajících se branách, nikdo by za mnou nestihl doběhnout jelikož mezera mezi zdmi už byla moc malá.

Dostala jsem se na místo kde jsem nikdy nebyla protože mi sem nebylo povoleno chodit. Labyrint.

Lehnu si na zem a jediné na co se zmůžu je pokračovat v pláči, slzy mi stékají na ledovou a tvrdou zem Labyrintu.

Asi už dvě hodiny se snažím neudusit slzami, když se uklidním tak se zvednu a porozhlédnu se okolo. Už se setmělo což znamená že tu není ani za mák bezpečno.

Nevím co mě vůbec napadlo sem chodit co tu teď budu dělat? To jsem si myslela že si zajdu na dýchánek s rmuty a přečkám s nimi noc?

Rozhodnu se najít bezpečné místo kde přespím i když tady není bezpečno nikde, ráno jestli to tady přežiju se vrátím zpátky do Placu.

Po půl hodině chůze za sebou uslyším cinkání kovů do země Labyrintu, bez ohlédnutí což je zrovna ta poslední věc co bych měla dělat mi dojde co to je. Rmut!

Bez přemýšlení se rozeběhnu a za sebou uslyším nelidský křik, který patří už již zmíněnému rmutovi. Tak s tímhle asi kámoška nebudu.

Při mě smůle a pomalém běhu mě rmut dožene a jeho mohutným tělem mě přišpendlí na zeď. Jednou jeho rukou mě z nůžek mi zajede do nohy kousek od kotníku a z mých úst vyjde bolestivý výkřik.

Snažím se jakkoli bránit ale je to naprosto marný protože všechna síla už mě opustila, divím se že mě rmut ještě nezabil.

Škrtí mě jeho pažema ale zároveň mě má furt přišpendlenou na zdi. Bodavá bolest z nohy mi vystřeluje až do hlavy, tohle už je můj konec.

A dost! Okřiknu se v hlavě a moje síla se ve mě zase probudí. Svojí volnou rukou praštím rmuta co největší silou do jedné z ruk a on mě pustí.

Já toho využiju a hned jak mi nevěnuje pozornost tak začnu zdrhat, on si toho samozřejmě všimne a ihned poběží za mnou.

Všimnu si dvou zdí které se začínají zavírat, za chvíli budou úplně u sebe a já dostanu nápad.

Dám do svých nohou co největší rychlost co umím a doběhnu ke dvoum zdím co se za malou chvíli k sobě natisknou.

Bez rozmýšlení a otáčení zda je rmut furt za mnou se tam vydám, zdi jsou ztráty jen pár centimetrů od sebe a za malou chvíli už se zavřou.

Rychlost svých nohou ještě zrychlím a za chvíli se ocitnu na druhé straně, tentokrát bez rmuta v patách.

Dopadnu na tvrdou zem úplně vyčerpaná s bolavýma nohama a zraněním od rmuta. Snažím se popadnout dech a přemýšlet kam bych se schovala.

Na druhé straně se ozve rmutí řev což naznačuje že uvízl na druhé straně a nepřimáčklo ho to mezi zdmi.

Neměla bych zůstávat na tomhle místě protože tady budu pro další rmuta jako zákusek, ale jsem tak vyčerpaná že zavřu oči a okamžitě propadnu únavě.

jak jsem slíbila dneska je tu ještě jedna kapitola <3