Víla z ledu

   "Poběž!" pobídla jsem ho a sama se s rozpřaženými pažemi rozeběhla. Sníh kolem se mi bořil pod nohama a závěje mi dosahovaly ke kolenům. Všude po těle jsem cítila mokro; měla jsem vodu v ponožkách i promáčené rukavice.

  "Kam chvátáš?" zasmál se, ale hned zase začal zprudka oddechovat, jelikož se v závějích pohyboval neohrabaněji než já, a tak měl co dělat, aby udržel tempo.

   "Proč tam vlastně musíme jít?"zahudral už asi po padesáté od té doby, co jsme vyšli.

   "Dneska, už dneska ze mě bude sněžná víla, vzpomínáš?" připomněla jsem mu a znovu se nedočkavě rozběhla dál, k lesu, na jehož konci stál mohutný starý dub s podélně rozštípnutým kmenem, pod jehož kořeny i ve větvích žily víly.

   Bylo mi osm let, když jsem se k tomu stromu dostala poprvé. Tatínek mi tehdy poprvé dovolil jet na koni dál než jen na konec naší zámecké zahrady. Samozřejmě jel do lesa se mnou, ale ani on nedokázal zabránit tomu, aby se můj kůň splašil. Neudržela jsem nad ním kontrolu a on se mnou ujížděl skrze les rychlostí blesku a zastavil se až právě u onoho stromu. Víly ze mě byly nadšené, připadala jsem jim hrozně roztomilá, a tak, když jsem vyjádřila své okouzlení nad jejich maličkostí a pohádkovostí, mi neváhaly přislíbit, že ze mě v den mých patnáctých narozenin, které jsem měla mít v lednu, udělají sněžnou vílu. Od té doby jsem se toho dne nemohla dočkat.

   A tak jsem běžela, aby se mé přání konečně splnilo.

   "Dělej!" zakřičela jsem znovu na Sparka, svého kamaráda už od chvíle, kdy jsem ve dvou letech v jejich stáji vyšlápla koňskou kobližku. Byla jsem velice netrpělivá, už už jsem tam chtěla být a Spark mě jen zpomaloval.

   "Vážně nechápu, že to chceš podstoupit, Ariano," postěžoval si, když mě došel, což už se pomalu stávalo rituálem, a tak jsem se opět dala do chůze v závějích. Sparkovi chladem drkotaly zuby, ale já jsem mínusovou teplotu vzduchu sotva vnímala.

   "Tobě není líto, že všechny opustíš?" dotíral Spark dál. "Svou maminku, otce, Aniku, Ingrid,... mě..."

   To už jsem nemohla dál snášet. Jeho slova mě bolela, ale to jsem mu rozhodně nemínila dát najevo. Rychle jsem se k němu obrátila. Cuknul sebou a prudce zastavil, protože šel výjimečně těsně za mnou.

   "Já jsem se narodila pro to stát se vílou," řekla jsem mu přímo do tváře a každé slovo pečlivě zdůraznila. Zamračil se na mě, tak jsem mu oplatila stejným výrazem.

   Pak jsem se od něj odvrátila a pokračovala v cestě, pevně rozhodnutá předstírat, že jdu sama. Jakmile jsme ale procházeli lesem, do kterého se jen sem tam dostal paprsek světla, byla jsem ráda, že je Spark se mnou.

   Když jsme prošli celým lesem a já nikde nespatřila starý dub, srdce se mi sevřelo úzkostí. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jelikož jsem si byla jistá, že to tu někde musí být.

   Spark na mě chvíli nechápavě koukal, ale pak jen pokývl hlavou a řekl:

   "To má být ono?"

   Otočila jsem hlavou tím směrem, kterým ukazoval, a spatřila ten nejkouzelnější nejděsivější strom na světě.

   Z mezery ve kmeni i z větví, které i teď v zimě byly obsypané zelenými listy, vylétaly jedna za druhou desítky víl. Chichotaly se a švitořily, což i na mé tváři vykouzlilo široký úsměv.

  "Ariano! Ariano!" volaly na mě droboučké osůbky, které bych klidně mohla sevřít v dlani, svými zvonivými hlásky.

  "Ahojte," pozdravila jsem je a nechala se od nich vést, když mě pochytaly za prsty a pramínky blond vlasů. Spark se vydal za námi, ale jedna z víl, se zelenkavou září kolem sebe, pustila mé vlasy a razantně přelétla před něj, s dlaní mířící na jeho hruď, jako by ho byla schopná zastavit, kdyby se ji rozhodl neposlechnout.

   "Stůj," vypískla na něj a vraštila u toho obočí. "Ty tam nesmíš."

   "Ale..." chtěl Spark protestovat, dokud jsem se neozvala já:

   "To je v pořádku, Sparku, já to zvládnu sama. Počkej tu na mě, přilétnu se ti ukázat," konejšila jsem ho, on se ale naopak zamračil ještě víc, na rozdíl od zelené víly, která se ke mně vracela znovu se zářivým úsměvem.

  Do stromu jsem vešla snadno, jelikož jsem se automaticky zmenšila. Víly mě vedly spletitými chodbičkami, které mi připomínaly mraveniště. I kdybych se snažila zapamatovat si cestu, byla bych stejně dávno ztracená.

   Vešly jsme do velkého trůnního sálu, lemovaného sloupy, které měly poloviční velikost špejlí. Přímo naproti vchodu seděla na svém trůnu vílí královna, s houfem dvorních dam okolo.

   "Vítej, Ariano," pozdravila mě a zářivě se na mě usmála - to je přirozené všem vílám. Byla impozantní, s oranžovou září kolem, kterou ještě podpořily odlesky zlaté koruny.

   "Děkuji, Vaše Veličenstvo," poklonila jsem se jí.

  "Jsi tu, aby ses stala sněžnou vílou, je to tak?" prohodila, vstala a začala sestupovat po schůdkách.

   "Ano, má paní," souhlasila jsem, a když stanula u mě, podívala jsem se jí zpříma do očí.

   "Tak to nebudeme déle protahovat."

   Najednou se její úsměv změnil ve zlomyslný škleb. Oči jí ztvrdly. Mezi dlaněmi začala vytvářet kouzlo, které se mi ale ani trochu nelíbilo. S ještě zlomyslnějším úsměvem jím zamířila na mě.

   "Ne!" zakřičela jsem a pokoušela se utéct, ale víly mě přidržely na místě. Když na mně přistálo královnino kouzlo, zachvátila mě obrovská bolest. Pak jsem ucítila, jak od chodidel začínám mrznout v kus ledu. Ještě jsem se stihla vyděšeně podívat na královnu, která se hurónsky smála, načež jsem zmrzla docela.

   Čekal, třásl se zimou a co chvíli loupl pohledem po stromě, ve kterém Ariana zmizela. Připadalo mu to jako celá věčnost, když strom začal zářit. Čekal, kdy vylétne drobná, okouzlující víla. Jenomže to, co vylétlo, hned dopadlo do sněhu.

   Padl na kolena a hrabal, až našel drobnou ledovou figurku, která vypadala úplně jako jeho kamarádka.

   "Ne," zašeptal zničeně a slzy začaly smáčet ledové tělíčko.